K aktuální otázce pro právníky a advokáty nás inspiroval sám ministr spravedlnosti Pavel Blažek, jenž se na nedávném kongresu ODS mimo jiné vyjádřil k takzvaným sunshine laws, původně americkým zákonům na federální i státní úrovni, které od poloviny sedmdesátých let v USA – stručně řečeno – vyžadují po úřadech, aby umožnily veřejnosti přístup k informacím. Tyto zákony postupně pronikají i do našeho právního řádu.
Uvádíme dvě citace, kde Blažek zmiňuje sunshine laws:
„Řeknu vám příklad, do kterého jsme se (...) zapojovat neměli. (...) Je to to, čemu v Americe začali říkat sunshine laws, neboli různé typy zákonů, které se snaží neustále něco osvětlovat, pronikat, neustále zdůrazňovat právo veřejnosti na ty či ony informace. (…) A to je levicový sen, že bychom měli žít ve společnosti, kde všichni o sobě všechno víme, a budeme šťastní. Já nebudu šťastný, až o vás budu všechno vědět. A věřte tomu, až budete všechno vědět vy o mně, také šťastní nebudete.“
„Důsledkem těchto sunshine laws (...) je tyranie menšiny. Neboli, jestli do stavebních řízení (...) může každá menšina mluvit, pak je potřeba si uvědomit, že ono se to dělá takzvaně pro veřejnost a pro většinu, ale ta na to nemá čas. Pak vám vznikají organizované skupiny (...) se tomu věnují a dostávají se čím dál tím dál. Důsledkem je, že dnes aby se ve vládě málem každý bál, jak hlasovat, protože se to všichni hned dozvědí.“
Celý nominační projev Pavla Blažka na kongresu ODS je k nalezení na webových stránkách občanských demokratů.
Ministru Blažkovi dala v průzkumu ČESKÉ POZICE za pravdu většina oslovených právníků a advokátů (61,3 procenta, 19 hlasů), byť někteří ne zcela jednoznačně. Někde zazněla i jasná ironie. Obsáhlejších reakcí pak dorazilo mnohem víc od těch respondentů, kteří s tezemi Pavla Blažka nesouhlasí, přestože celkově zůstali v menšině (29 procent, 9 hlasů). Několik názorů lze klasifikovat jako „nevím“ (9,7 procenta, 3 hlasy).
Odpovídalo 31 právníků a advokátů.
Výběr odpovědí respondentů, kteří souhlasí s názorem ministra Pavla Blažka na sunshine laws:
- Souhlasím. Nikoliv doslovně se všemi slovy dr. Blažka, protože byla pronesena spatra na volebním kongresu ODS, ale obecně ano. Zasahování laické, a zdůrazňuji slovo laické, veřejnosti do rozhodování státních orgánů musí mít své meze. Za těmito mezemi již začíná anarchie, zvůle menšiny, vydírání a nedůvodné zpomalení rozhodovacího procesu na úkor většiny.
- S Pavlem Blažkem souhlasím, právo na informace by se mělo zastavit tam, kde soukromé osoby nevstupují do finančních vztahů se státem, a tam, kde není zjevný konflikt zájmů.
- S panem ministrem je asi třeba souhlasit, pokud říká „až budete všechno vědět vy o mně, také šťastní nebudete.“ (ostatně, kdo jiný by to měl lépe vědět?)
Ale vážně: jeho projev byl určený spolustraníkům, a jako takový je myslím na něj nutné nahlížet. Pozoruhodných (=hodných dávání si pozoru) názorů se tam objevila i řada dalších, vedle těch vámi citovaných. Ale bral bych to opravdu jako stranický projev spíše než jako podklad pro odbornou diskusi. Při takovéto paušalisaci, zjevné pojmové zmatečnosti, zaměňování přístupu k informacím s aktivní legitimací, naznačeném zaměňování přístupu k informacím o soukromí veřejných činitelů s přístupem k informacím o jejich rozhodování ve veřejných záležitostech atd., bych se nedokázal k vybrané tezi vyjádřit, protože bych prostě nerozuměl, co vlastně měl řečník na mysli. - Již řadu let jsou všechny vlády posedlé touhou stále vylepšovat předpisy a důsledkem je silně zaplevelený právní řád, ve kterém se už nevyznají pořádně ani právníci, ani stát sám. Naopak by se ve Sbírce zákonů mělo škrtat a škrtat a škrtat! Všechny změny jsou totiž zpravidla jen k horšímu, likvidují i to, co již funguje. Snad aby to nefungovalo, protože to některým menšinám naprosto vyhovuje, neboť v takovém prostředí umějí plavat jak ryby ve vodě.
- Pan ministr Blažek má jednoznačně pravdu. Nejen tzv. „sunshine laws“, ale spousta dalších věcí tvářících se jako jakási „přirozená spravedlnost“ doslova zaneřádila český právní řád. Jednou z příčin je, že hysterické volání po naprosté otevřenosti všeho všem a vzývání „přirozeného práva“ na všechno vyplývá bohužel často z neznalosti pozitivního, tedy platného práva těmi, kdo tyto nové trendy razí.
Jde jednak o neprávníky, kteří seriózní debatu mezi právními profesionály šmahem odvrhnou a tvrdí, že nikoli psané (rozuměj platné) právo je důležité, ale pouze to, co je jakýmsi přirozeněprávním odrazem (ve zkratce právě nesmysly s tzv. „duchem zákonů“). A pak jsou to právníci, kteří se často po roce 1989 vrátili z emigrace, kde třeba právo vůbec nepraktikovali, české platné právo neznají, nerozumějí mu, tak se oděli do hávu vykladačů „přirozeného práva“, bohužel právě proto, že tento přístup nevyžaduje zhola žádnou právní znalost.
Tolik reakce, jež doprovázely odpověď „ano“ na otázku ČESKÉ POZICE.
Výběr odpovědí respondentů, kteří nesouhlasí s názorem ministra Pavla Blažka na sunshine laws:
- Nesouhlasím s názorem, že by do našeho právního řádu neměly pronikat předpisy zaručující právo veřejnosti na informace. Toto právo nepovažuji rozhodně za levicový sen, neboť jde o jeden z klíčových nástrojů kontroly fungování demokracie. Dává možnost získat informace, které nás v konkrétním případě zajímají (nemyslím si, že má někdo zájem vyzvědět „všechno“, jak naznačuje pan ministr, žadatelé se dotazují vždy pouze na konkrétní relevantní informace). Bez této veřejné kontroly by dle mého názoru zůstala utajena značná část nekalých praktik politiků či úředníků, která se podařila takto odhalit.
- Pan ministr by zřejmě byl rád, kdyby správu veřejných věcí mohl považovat za svoji soukromou záležitost.
- Chápu, že pan Blažek byl jmenován ministrem, aby zametal věci pod stůl. Ovšem on není mým ministrem. Je kouzelné, když český pantáta obviňuje USA z levicovosti.
Dovedu si určitě představit prosazování nároků veřejnosti na informace o tom, jak je s jejím majetkem nakládáno, neboť se nejedná o nakládání se soukromým majetkem politiků. Na druhé straně si však dovolím podotknout, že kdyby kdokoliv z politiků takovým způsobem nakládal s vlastním majetkem, skončil by již dávno v sociální síti vyprojektované exnáměstkem Vladimírem Šiškou bez ohledu na výši poslaneckého platu i náhrad a možná i bez ohledu na výši prebend od „kmotrů“, kteří příslušného politika pasou.
Dovolím si ještě jednu poznámku. Dokáže mi někdo vysvětlit, proč žádná z vlád ani žádná z poslaneckých skupin, které mají plnou „hubu“ boje proti korupci, neuzákonila odpovědnost za škodu způsobenou špatným rozhodnutím? - Pana ministra Blažka jsem si přečetl a ještě více mě to utvrdilo v tom, že ministerstvo spravedlnosti má konečně „odborníka“ na svém místě, který vystřídal toho slušného a pracovitého Pospíšila, který na toto silové ministerstvo nestačil, a mohl tak zavinit to, že by se veřejnost dozvěděla o některých kauzách více, než je zdrávo.
Nový ministr udělá vše pro záchranu různých lobbistů, sponzorů a dalších lidí, kteří parazitují na této společnosti. Pod vedením pana ministra se možná dočkáme návrhu, aby každá veřejná zakázka byla v režimu utajení a aby se o nich rozhodovalo jako o strategických otázkách bytí a nebytí koalice – té, která zrovna bude u moci. Myslím, že myšlenky pana Blažka, kterému snad radí stará Blažková, by se měly uchovávat pro další generace. Jako se na Vrchním státním zastupitelství říkalo, že věc je třeba „zarampulovat“, tak by mohl najít obdobný termín pro myšlenky pana ministra. Pan ministr je prostě unikum. - Pan Blažek je ostuda české politiky a právního stavu. Bohužel dokazuje, že vystudovat práva a vykonávat funkci ministra může u nás opravdu každý. Jediným a posledním kritériem pro jmenování ministrem je zjevně jen loajalita k vládnoucí kamarile. Jediné, s čím s p. Blažkem vřele souhlasím, je, že bych rozhodně nebyl šťastný, kdybych o panu Blažkovi všechno věděl. Já o něm nechci vědět vůbec nic.
Samozřejmě naopak více transparentnosti ve veřejné správě je potřeba jak soli, ale strakám se to nehodí. Blažek demagogicky míchá právo na soukromí a transparentnost veřejné správy. On by chtěl v konečném důsledku tajnou veřejnou správu a cenzuru médií. Hanba! - Nesouhlasím. Je jistě pravda, že různé menšiny se snaží (a vždy snažit budou) zneužívat svého postavení a případně i „tyranizovat“ většinu. Zastávám však názor, že řešením není neumožnit či omezit veřejnosti právo na informace, navíc s bizarním odůvodněním, že „veřejnost na to stejně nemá čas“. Skutečným řešením je snažit se v rozhodovací praxi zamezit jakýmkoli zneužitím práva, v případě potřeby je tento směr možno podpořit i legislativními řešeními – takovými, která umožní eliminovat možnost zneužívání práva, nikoli takovými, která prostě ta práva raději preventivně nikomu nepřiznají. Je samozřejmě nutno si přiznat, že zneužití práva nikdy stoprocentně nezamezíme, to však skutečně není důvod k omezování práv.
- Spíše ne. Ministrovy úvahy nejsou mimo, ale měly by být trochu strukturovanější. Velmi si cením jeho obecné myšlenky, že politika je v područí organizovaných akceschopných menšin a hledačů renty, kteří tyjí z často netečné většiny. Vidím v tom jednu z významných příčin naší současné politické, ale i ekonomické krize. Ovšem v tom, na co konkrétně upozorňuje, míchá trochu hrušky s jablky.
Jedna věc je zákon o svobodném přístupu k informacím – ten považuji za jeden z nejdůležitějších nástrojů veřejné kontroly politické sféry. Nevšiml jsem si, že by měl negativní dopady. Naopak, spoustě nepravostí se díky němu podařilo zabránit nebo jim předejít či se o nich veřejnost aspoň dozvěděla. Proto jakýkoli omezující zásah do tohoto zákona považuji za velmi nebezpečný. Pomohl by jen úředníkům a politikům, kteří mají nekalé důvody různé věci skrývat.
Lidé naopak mají vědět, pro co který politik hlasoval, a je dobře, když si kladou otázky, proč to udělal. Úpravy zákona, pokud vůbec nějaké, by se proto měly omezit na ryzí technikálie, které v některých případech dělají obtíže (například zavést v určitých případech, kdy obstarání či zpracování informace stojí práci úředníků v hodnotě vícero tisíc korun, zálohy na takto úřadem vynaložené náklady, ale samozřejmě jen pokud jsou skutečné a přiměřené).
Jinak je tomu ovšem s nejrůznějšími účastenstvími tzv. zainteresované veřejnosti, ale někdy i jen třeba sousedů ve správních řízeních. Takoví účastníci, pokud postupují šikanózně, a přitom chytře, mohou velmi účinně blokovat a oddalovat například stavební záměry, na nichž není nic nezákonného či neekologického, nýbrž se prostě jen někomu (třeba sousedům, kterým nově budovaný dům zastíní dosud nerušený výhled do krajiny) nelíbí. A tady je možná na místě jistý zásah do platného práva. Protože jsme se dostali do situace, kdy administrativní příprava stavby trvá často podstatně déle než její vlastní realizace a je provázena složitými soudními tahanicemi. To brzdí ekonomický rozvoj, mrhá zdroji a v posledku snižuje blahobyt každého z nás. Nikdo nemá právo žít ve světě, který zůstane zakonzervován tak, jak se to jemu líbí a jak to jemu vyhovuje.
Práva každého končí tam, kde končí hranice jeho vlastnických práv a kde začínají vlastnická práva jiných. I zde je však třeba dát velký pozor, aby se případnými omezovacími opatřeními s vaničkou nevylilo i dítě – účast občanské veřejnosti v řadě případů může vést k tomu, že stavební záměr je nakonec přívětivější ke svému okolí a méně arogantně uskutečněný, než kdyby se stavebník nemusel hlasu okolí obávat.
Tolik reakce, jež doprovázely odpověď „ne“ na otázku ČESKÉ POZICE.
Výběr odpovědí respondentů, kteří nezvolili odpověď ani „ano“, ani „ne“:
- Nevím, ale musím přiznat, že také nevím, co přesně tím (Blažek) myslí… rozhodně co by bylo dobré udělat, je vylepšit zákonodárný proces, aby se hned po schválení nemusely dělat „technické“ novely...
- Pan Blažek má i nemá pravdu. Ono je to někde napůl. V demokratické společnosti je zcela logické, že veřejnost má mít právo na informace. O tom asi těžko můžeme jakkoliv pochybovat. Je to zcela legitimní právo. Otázka je, jak nastavit mechanismy tak, aby toto právo nebylo zneužíváno, aby nedocházelo k neustálým podáváním dotazů, k zahlcování dotazy. To je také zcela legitimní úvaha a má své opodstatnění. Každá instituce je tu především proto, aby pracovala. Nemůže se stát předmětem činnosti instituce pouze informování veřejnosti. Měl by někdo také už konečně spočítat, kolik nás vlastně toto informování stojí. Je to podle mě velmi slušný balík peněz.
Nemůžeme asi právo na informování negovat nebo více omezovat, hledejme rovnováhu. Určitě by se měli ti, kteří žádají (o informace), podílet ve větší míře na nákladech. To znamená, že by měli více platit za poskytnuté informace. Je nepředstavitelné, aby se platilo fakticky jen za kopii. Musí být zohledněny reálné náklady. Kdo chce informace, bude je mít, ale musí si prostě připlatit.
