Why Everyone Owes Everyone and No One Can Pay (Proč každý každému dluží a nikdo nemůže splatit) je podtitul knihy britského novináře Johna Lanchestera Whoops!, což by se do češtiny přeložilo jako Ouha! Tato kniha zatím nejsrozumitelněji a nejzábavněji, ale zároveň dostatečně děsivě vysvětluje, jak se Západ dostal do šlamastiky všudypřítomné a stále bobtnající dluhové bubliny. Tou se bohatství celého světa vyčíslené v HDP během uplynulého desetiletí téměř zdvojnásobilo z 36 na 70 bilionů dolarů.
Otázkou pouze je, co z toho bohatství je skutečné. Ropa zdražila z deseti na 147 dolarů za barel, čímž se jich velké množství přesunulo ze Západu do ropných zemí. Zatímco Čína a Indie zněkolikanásobily své movité střední třídy, na Západě tato třída krachuje.
A na její účet závratně bohatnou bankéři, makléři a agenti díky stále novým a nezasvěcencům čím dál méně srozumitelným trikům a kejklím vytvářejícím peníze doslova ze vzduchu. Magií zvanou úvěr, který je hnací silou ekonomiky a bez nějž se ekonomika zastaví. Jenže odtud potud.
Zjednodušená představa
Lanchester si vzal za úkol nezasvěcencům tento proces zpřístupnit a nabízí pro tento účel zjednodušenou představu, že existuje jen jedna banka a jedna firma. Banka vytiskne dvě stě dolarů a půjčí je firmě. Firma je uloží do banky. Banka získá dvě stě aktiv, z nichž nakoupí akcie firmy za 160 aktiv a ponechá si v hotovosti například 20 procent. Pro banku to je dluh, pro firmu úvěr, díky němuž může něco vyrábět.
Firma uloží 160 aktiv do banky, takže banka teď má vklady za 360 aktiv. Z těch ponechá v hotovosti 72 aktiv a nakoupí další akcie za 128 aktiv ve firmě, v níž teď drží 288 aktiv. Firma opět peníze uloží v bance, ta zase nakoupí akcie a tak dál dokola. Jediným omezením je těch 20 procent, které musí banka držet v hotovosti.
Když se v roce 2008 dostavila bankovní krize, britská vláda musela The Royal Bank of Scotland zachránit několika sty miliardami liber
Tím se zakrátko vytvoří z dvou set aktiv tisíc, z nichž pětina je v hotovosti a čtyři pětiny v akciích. Tato aktiva jsou skutečná, i když 80 procent z nich je v oběhu jako úvěr, který firma dluží bance. Naopak peníze firmy uložené v bance jsou aktivy firmy a pasivy banky, které banka dluží firmě. Čím má jeden víc aktiv, tím má druhý víc pasiv.
Riziko bank a firem
Na aktiva i pasiva narůstá úrok. Aby banka neprodělávala, musí si účtovat vyšší úrok na poskytnutý úvěr, než platí na přijatý dluh. Protože banky nevydělávají na ničem jiném než na půjčování peněz, snaží se jich půjčit co nejvíc. Riziko, které na sebe banky berou, spočívá v rozhodnutí, kolik peněz půjčí v poměru ke svým aktivům.
Riziko firem spočívá v tom, kolik si od banky vypůjčí v poměru k aktivům, které mají a dalším podnikáním vydělávají. Tomuto poměru se říká „leverage“ (česky doslova „pákování“, čili finanční páka, která umožňuje zvyšovat aktiva). To vše se zaznamenává podvojným účetnictvím, které pro bankéře Medicejské v 15. století vymyslel františkánský mnich Luca Pacioli a díky němuž mohl vzniknout kapitalismus.
Jaká krkolomná aktiva si takto banky dokáží vytvořit, ukazuje například účetní rozvaha The Royal Bank of Scotland (RBS). Její aktiva činila 1,9 bilionu liber, o dvě miliardy víc než celý HDP Velké Británie. A tvořil je úvěr poskytovaný zákazníkům. Aktiva RBS tedy zároveň vyjadřovala zadluženost britských firem, občanů a veřejných institucí.
Nevyjadřovala však, co by banka RBS měla nebo mohla rychle kapitalizovat. Podle své účetní rozvahy a aktiv byla RBS největší firmou světa. Když se však v roce 2008 dostavila bankovní krize, britská vláda ji musela zachránit několika sty miliardami liber.
Predátorské půjčování
Pákování (leverage) RBS nebylo na teoreticky snesitelné, již uvedené úrovni 80 ku 20 čili 4 ku 1, nýbrž 19 ku 1. Banky tedy měla devatenáctinásobek půjček nad hotovostí. A to ještě patřila mezi ty skromnější. Banka BNP Paribas byla zapákovaná 36krát, Deutsche Bank 52krát a Barclays 61krát.
S finančními deriváty vstupujeme do moderního světa, v němž riziko už neznamená to, co v normálním jazyce
Souhrn evropských vypůjčovatelů – prakticky všichni Evropané a všechny evropské firmy a úřady – měl v oběhu průměrně 45krát víc pseudopeněz než peněz. Dostali se tam tak, že nakupovali dluhem a utracený dluh spláceli novým dluhem. Při nízkých úrokových sazbách se jim nevyplácelo spořit a vyplácelo vypůjčovat.
Banky dostávaly míň vkladů a vydávaly víc půjček, a proto narůstalo jejich pákování. Vydělávaly dál úroky na půjčkách obrovských balíků pseudopeněz a vyplácely svým pracovníkům kolosální prémie. Ceny nemovitostí rostly, akcie firem rostly, vypůjčovatelé se tetelili štěstím, jak díky štědrým bankám bohatnou. A vypuklo to, čemu Lanchester říká „predátorské půjčování“ – komukoli na cokoli a bez ohledu na jeho platební schopnost.
Nárůst platebních neschopností
Už to samo o sobě by mělo dát dostatečnou představu, jakým absurdním tempem se pseudopeníze začaly roztáčet, a to vynecháme krkolomnosti všelijakých finančních derivátů a podobných riskantních „nástrojů“, které pseudopenězi vířily stonásobně. Proslula jimi třeba firma Enron, jejíž manažeři byli uvězněni.
Lanchester těmto nástrojům věnuje kapitolu a komentuje je: „S finančními deriváty vstupujeme do moderního světa, v němž riziko už neznamená to, co v normálním jazyce, a ve kterém se finanční jazyk odpojil od zdravého rozumu.“ A cituje Warrena Buffetta, který je už v roce 2002 považoval za nebezpečné a toxické, protože jsou zcela odtržené od ekonomického výkonu podniků, které mají financovat.
Pak tu a tam několik bank škytlo úlekem, protože jejich pákování spirálovitě narostlo do takové rizikovosti, že pokud by vypůjčovatelé začali ztrácet schopnost dluhy splatit, byl by malér. Proto začaly tu a tam nějaký ten dluh vymáhat. Podivily se však, kolik se těch platebních neschopností navršilo.
Aby se nezhroutila celá ekonomika, vlády vymyslely na záchranu bank z peněz daňového poplatníka trik „kvantitativní uvolňování“
Zmírnily tedy půjčování, čímž však snížily poptávku po nemovitostech, zboží a službách. Firmy začaly bankrotovat, a byly-li s ručením omezeným, bankám dluh nesplatily. Ceny nemovitostí se začaly hroutit tak, že i při vyvlastnění dostávaly banky nazpět méně, než půjčily.
Socialismus pro bankéře
Aby se nezhroutila celá ekonomika, vlády vymyslely na záchranu bank z peněz daňového poplatníka trik „kvantitativní uvolňování“ – něco jako odlehčení dluhu tištěním extra peněz. Tím sice bankám pokleslo vysoké pákování, ale zároveň i hodnota peněz, čili zvýšila se inflace. Nezvýšila se však úroková sazba, a proto na to nejvíc doplatil spořivý občan. A měl-li trochu zdravého rozumu, přestal spořit. Banky znovu půjčovat nezačaly, protože se po nich zároveň chtělo, aby se rekapitalizovaly, čili snížily pákování – zvýšily poměr hotovostního kapitálu, což je opak dalšího půjčování.
Podle Lanchestera finanční odvětví v celém západním světě zapomnělo počítat s rizikem a nechalo se unést euforií mimo ekonomickou realitu a přirozenost. A vlády mu dávaly najevo, že může riskovat, jak se mu zlíbí, protože veškeré riziko za ně ponese daňový poplatník. Vznikl tím „stoprocentní socialismus pro bankéře“. A „tato perverze se týká jak zastánců volného trhu, tak sociálních demokratů či vyslovených levičáků“.
Krize bývají příležitostí ke změnám. Státní pomocí bankám namísto finanční reformy, která by byla návratem k rozumu a takovéto absurdity znemožnila, se tato příležitost promarnila. Proto další a nevyhnutelná krize bude podle Lanchestera „obdobím mimořádného nebezpečí vysoce převyšujícího krizi v roce 2008“, protože „příště bude pro politiky téměř nemožné pomoci bankám k solventnosti“.
Whoops!: Why Everyone Owes Everyone and No One Can Pay
(Ouha! Proč každý každému dluží a nikdo nemůže splatit)
AUTOR: John Lanchester
VYDAL: Allen Lane 2010
ROZSAH: 240 stran
