Spor o jmenování, či nejmenování Martina C. Putny profesorem Univerzity Karlovy sledujeme i v sérii názorových textů. (Viz komentář Romana Jocha Aféra Zeman vs. Putna může být užitečná.) Z jiného úhlu téma nazírá Jan Schneider.
KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Na jmenování profesorem není žádný zákonný nárok, jde pouze o praxi, která je mnohými považována za „zvykové právo“. Podle platných zákonů je finální součástí tohoto procesu prezident, který vlastní jmenování provádí. Prezident Miloš Zeman se však rozhodl svou funkci vykonávat se selským rozumem v hrsti, a tak se občas všichni diví. Jenomže údiv je samou podstatou tázání se, kteréžto je základem filozofie. A jelikož se – možná jen na chvilku – v Putnově případě celý proces zadrhnul, bude s velkou výhodou tuto příležitost využít k přemýšlení, které má k filozofii blíže než revoluční pokřik, který je v této souvislosti taktéž slyšet.
V některých zemích se celý proces jmenování profesorů odehrává v akademické komunitě, péčí samotných univerzit. U nás je to jinak a není to komunistický zvyk, jak by se jistě mnohým líbilo argumentovat. Je to prostě výraz vědomí, že akademická obec žije svým životem, někdy opravdu poněkud vzdáleným od reality, a že společenské postavení profesora je pociťováno jako akademický svět přesahující (proč by jinak mnozí až legračně bazírovali na uvádění všech svých titulů před i za jménem?). Takže zapojení prezidenta do tohoto procesu je reflexí společenského postavení profesorů, a je jim to jen k větší slávě. Zapojení prezidenta do procesu jmenování je reflexí společenského postavení profesorů, a je jim to jen k větší slávě
Jmenování jako právo či svoboda
Chápu Putnovy sympatizanty, že velmi emocionálně (opírajíce se o autoritu Vojtěcha Cepla) tvrdí, že praví-li ústava, že prezident jmenuje, pak to znamená, že prezident musí jmenovat. K tomu je dlužno učinit dvě poznámky. Zaprvé, jestli by titíž lidé stejně vehementně argumentovali, kdyby šlo o situaci, v níž by někdo jim sympatický odmítl jmenovat někoho jim nesympatického.
A za druhé, mínili-li tvůrci ústavy, že věci, které se upečou dole, v podhradí, se pak odnesou na Hrad, kde je pak nějaký – z výkonu své funkce neodpovědný! – dobře placený šášula podepíše, čímž stvrdí to, co upekli dole, dodá tomu prezidentského lesku, přičemž odpovědnost za to se cestou prezidentské neodpovědnosti rozplyne jak pára nad hrncem, pak s námi tito tvůrcové sehráli pěknou habaďůru!
Takže je na místě se v zájmu zachování důstojnosti prezidentské funkce ptát, proč by měl být prezident jen ceremoniálním podepisovačem? Proč by tam vůbec měl být? Jedinou pointou tohoto pojetí je totiž ona uvedená jakoukoliv odpovědnost likvidující habaďůra!
Jenomže ono je to jinak. Starý zvyk, kdy mocnář měl poslední slovo k návrhu akademické obce, byl demokracií přejat zřejmě z velmi dobrého důvodu. Ten vychází ze skutečnosti, že titul profesora ve středoevropském prostoru s sebou nese (anebo donedávna nosíval, než došlo k takové inflaci, že by člověk mohl profesory – stejně jako generály! – vidlemi přehazovat) jistou společenskou – tedy nejen akademickou – prestiž. Proto je logické, když je udělení tohoto titulu stvrzeno někým mimo akademickou obec. Proč by měl být prezident jen ceremoniálním podepisovačem? Proč by tam vůbec měl být?
Já nechci koukat Putnovi do postele
Jestliže tedy akademická obec pečlivě zkoumá kandidátovy odborné předpoklady, pak prezident republiky provádí jakousi „verifikaci“ celého procesu (tak ústavní právník Aleš Gerloch), ale měl by brát na zřetel i širší, než jen akademický kontext.
Martin C. Putna ve svém dopise Tomáši Halíkovi se kromě jiných dotknul dvou věcí, které je nutno v tomto širším kontextu zvážit, neboť tam byly asertivně vnuceny samotným Putnou. Jinými slovy, tvoří pozadí celé situace, tak říkaje na přání samotného Putny.
Martin C. Putna napsal: „(...) jsem členem komunity, která během posledního půlstoletí povstala z podzemí a ponižování, dokázala se zorganizovat, dokázala docílit toho, že její členové už nemusí žít život ve lži a mlčet o své identitě – že už jsou rovnoprávnými členy společnosti, a nikoliv objekty ponižování a vydírání (...)“
To, co tu čtu, není o postavení odlišně sexuálně orientovaného jedince, ale o organizování a postavení komunity jemu podobných. Nutno podotknout, že pouze některých. Jejich společným znakem je ustavičná manifestace toho, co považují za důležité.Mnoho lidí, podobně orientovaných jako členové Putnou zmiňované komunity, nepotřebovalo povstávat z podzemí, ani nežilo život ve lži
Jedna věta, takto vykřičená do světa, vyvolává mnoho poznámek. Mnoho lidí, podobně orientovaných jako členové Putnou zmiňované komunity, nepotřebovalo povstávat z podzemí, ani nežilo život ve lži. Byly to však většinou osobnosti, o nichž tuto jejich životní charakteristiku věděli nemnozí, většinou lidé blízcí. Tyto osobnosti žily kreativně a cudně, nepotřebovaly obtěžovat druhé tím, co a jak konají v intimních chvílích. A jejich okolí jim za to bylo vděčno, aniž by je obtěžovalo intimnostmi svými.
Pokleslý střed všehomíra
Má-li někdo sám sebe za střed světa, pak bližší tělesná lokalizace onoho středobodu vesmíru je z tradičního hlediska jeho pupek. To, co v dalším citovaném výroku píše Putna Halíkovi, svědčí o určité pokleslosti, míněno (zatím) jen polohopisně. Jak pokračuje Putnův dopis Halíkovi?
„Homosexualita je pro církev 21. století podobnou výzvou, jako byl na počátku novověku heliocentrický systém. Zdá se bořit všechny hodnoty a jistoty dosavadního křesťanského světa.“
Tak to je tedy veliká síla. Přirovnání heliocentrismu k homosexualitě, co do církevního uznání, to už vyžaduje značnou soběstřednost. Největší výzvou pro církev v 21. století je podle Putny problém sexuální?! Myslí to „teolog“ Putna opravdu vážně?
A druhá věc, s tím bořením všech hodnot a jistot křesťanského světa, je taktéž teologickým propadákem. Putna zde v podstatě tvrdí, že „všechny hodnoty a jistoty“ tehdejšího křesťanského světa stály a padaly s tvrzením, že Země je středem vesmíru. Pak tedy nutno konstatovat, že o hodnotách křesťanství neví Putna lautr nic, a ještě mystifikuje.
On z toho paradoxně vychází opak. Leckteří církevníci si tehdy mysleli, že Země (myšleno oni sami) jsou středem všehomíra. Podobně jako Putna, který z předmětu svého zaujetí dělá centrum vesmírného dění. A jako tehdy prozřeli zastánci geocentrismu, tak – doufejme – i nyní prozřou zastánci homocentrismu, a pochopí, že nejsou středobodem vesmíru, ale že smysl lidské existence má úběžník úplně někde jinde.
Protiakademická douška
Proč asi bývalý prezident Václav Klaus „vzdychal“ při jmenování profesorů? No možná proto, že si uvědomil, že by se v případě jeho nesouhlasu mohly stát cennou kořistí veřejné pozornosti podrobnosti, jak se on sám stal nejprve docentem, poté profesorem. Škoda, že k tomu „provalu“ nedošlo, akademická obec by zřejmě utrpěla řádný šrám na pověsti, vyjevily by se limity její „snahy po depolitizaci“ při udělování akademických titulů, a nyní by bylo mediální ticho. Neměla by být znovu promyšlena společenská role profesorů v kontextu toho, kam dekadentní Evropa směřuje?
Ale zpět k původnímu tématu. Stručně a jasně řečeno, prezident republiky možná nemá za nejvhodnější jmenovat profesorem člověka možná akademicky zdatného (byť nikoliv z hlediska teologického), který však neúnavně manifestuje problematiku sexuální orientace jako centrum všehomíra. Jde však možná jen o otázku jisté osobnostní nezralosti (předvolební Putnův videoklip byl opravdu dětinský, byť na takový projev má samozřejmě právo). To by mohlo znamenat, že za pár let by se prezidentovo stanovisko mohlo v souvislosti s vyzráním Putnovy osobnosti změnit.
Ale je to přinejmenším dobrý podnět, aby byla znovu promyšlena společenská role profesorů v kontextu toho, kam dekadentní Evropa směřuje – a jestli se oddá bujaré krasojízdě do pekel, anebo zda prokáže, že studnice, z níž údajně jako civilizace čerpá, není vyschlá, a že je odhodlána a schopna vynakládat úsilí na své přežití.
