Několik desetiletí se zdálo, že specifický typ geopolitiky, jejímž hlavním znakem je územní expanze prostřednictvím namířené hlavně, v Evropě pozvolna mizí. Zatímco se mezinárodní vztahy na tomto kontinentu se až do 20. století mohly psát jako dějiny takové geopolitiky, v uplynulých desetiletích se situace změnila.
Možná poslední, skutečně velkou územně expanzivní válkou byla druhá světová. Po ní se začaly v Evropě mezinárodní vztahy měnit – hlavním procesem v jejich dějinách se stávala stále užší mírová spolupráce v rámci Evropské unie, která úspěšně nahradila vojenskou expanzi.
Také v politice evropských zemí vůči těm neevropským se postupem času dostal do popředí názor, že další území znamená zvýšené náklady – ať už finanční, které přináší například organizace správy na daném území, nebo morální, spojené s tím, že státy vyznávající agendu lidských práv si udržují vazaly.
Nemorální i iracionální snaha
Koloniální velmoci – například Velká Británie, Francie či Belgie – se v průběhu dekolonizace začaly svých pracně a draze nabytých území do určité míry samy zbavovat. Nešlo o nahodilý vývoj, ale o trend – snaha o dobytí nových, již obydlených území a jejich přičlenění k vlastnímu teritoriu je totiž nejen nemorální, ale i iracionální, protože náklady na takovou expanzi v současnosti téměř vždy přesahují výnosy.
Snaha o dobytí nových, již obydlených území a jejich přičlenění k vlastnímu teritoriu je nejen nemorální, ale i iracionální, protože náklady na takovou expanzi v současnosti téměř vždy přesahují výnosy |
Vždy tomu tak nebylo. V minulých stoletích se politika zaměřovala na územní expanzi i proto, že mohla přinést výrazně více než dnes. Odklon od ní způsobilo mnoho faktorů – přerušení hospodářského, kulturního a komunikačního propojení světa v důsledku vojenské agrese, negativní postoj mezinárodního společenství k takovým zásahům a v neposlední řadě i pokles významu území, ač se státy stále vyskytují teritoriálně (a zřejmě nadále budou) – a souvisí i s nárůstem významu ekonomiky a technologií.
Dnes lze za jednu z velmocí považovat v globálním měřítku územně malé, ale hospodářsky výkonné Německo. Za regionální mocnost pak Izrael, stát o velikosti Moravy, který se navzdory obklopení vůči němu nepřátelskými a několikrát většími státy dokázal prosadit nejen díky podpoře USA, ale i technologicko-vojenské převaze. Ani jeden z těchto dvou států nepotřebuje ke svému postavení území o velikosti Sibiře, ale především fungující tržní ekonomiku.
Otevřená společnost
Nejvýznamnějšími faktory snižujícími význam expanzivní geopolitiky ale možná nejsou tyto vnější, ale vnitřní, jež výstižně popsal rakousko-britský filozof Karl R. Popper (1902–1994) ve své dvoudílné knize Otevřená společnost a její nepřátelé. V otevřené společnosti se politika utváří v racionální diskusi vycházející ze zkušenosti, nikoli výzvami k vášním nebo slepou aplikací zvyků.
Pro Poppera to představuje vyloučit iracionalitu a v historickém kontextu druhé světové války se pak především vyhnout nacionalismu – například nevyzýváním k mytické národní velikosti a osudové předurčenosti či nepoužíváním představ o mystické sounáležitosti s půdou a krví. Popper se domníval, že jen společnost, která se zbaví iracionálních představ a jejím základem se stanou racionální argumenty, bude schopná vývoje a pokroku a oprostí se od násilných územních expanzí.
V otevřené společnosti se politika utváří v racionální diskusi vycházející ze zkušenosti, nikoli výzvami k vášním nebo slepou aplikací zvyků |
Dnes, kdy se západní společnosti skutečně značně otevřely, vidíme i meze a nedostatky Popperova myšlení – otevřené společnosti mají vnitřní systémové problémy, s nimiž nepočítal, například ty, na které poukázali ve své společné knize Dialektika osvícenství němečtí filozofové Theodor W. Adorno (1903–1969) a Max Horkheimer (1895–1973).
Podstatné však je, že se otvírající se evropské mocnosti skutečně oprostily od tragických násilných územních expanzí. Tato proměna přitom nesouvisí pouze s tím, že si slábnoucí evropské státy už nemohou vojenskou územní expanzi dovolit, ale zejména s tím, že otevřené evropské společnosti takovou politiku odmítají, protože ji považují za iracionální a nemorální.
Nezájem o náklady
Jinak je tomu v případě Ruska. To ani ani po rozpadu sovětského impéria – dekolonizaci, kterou ruský prezident Vladimir Putin interpretuje jako zásadní chybu – trend omezování územní expanze nezachytilo a poté, co se po turbulentních devadesátých letech konsolidovalo, se začalo vracet ke geopolitice prosazované Sovětským svazem.
Rusko systematicky vytváří okolo svého území nárazníková území, která z velké části nebo zcela kontroluje, aniž by ho zajímaly náklady |
Rusko nezahájilo hospodářskou modernizaci a stále se domnívá, že svou moc ochrání či zvětší ovládnutím strategických území, čímž zabrání, aby se jich zmocnil údajný nepřítel – zejména NATO, ale zřejmě i Evropská unie. Racionální přístup, podle kterého dobytí nového území představuje náklady, jež evropské státy nejsou ochotné nést, přičemž dávají přednost mírové spolupráci, do Ruska nedorazil. Totéž platí pro morální sebereflexi, jež je výrazná zejména v Německu.
Rusko, spíše s expanzivním než sebeobranným záměrem, křísí starou geopolitiku, jejímž důsledkem jsou jeho vojenské zásahy v Abcházii a Jižní Osetii, na Krymu či ve východní Ukrajině. Rusko systematicky vytváří okolo svého území nárazníková území, která z velké části nebo zcela kontroluje, aniž by ho zajímaly náklady – například zmařené lidské životy, krizi důvěry mezi státy, gigantické finanční prostředky spojené se správou dobytého území, výkyvy rublu, odchod investorů či sankce. Území je pro Rusko důležitější.
Imaginární nepřítel
Rusko dnes v Evropě obnovuje starou geopolitiku a jde opačným směrem, než se po druhé světové válce vydalo Německo a doporučoval Popper. Rusko se neotvírá, ale uzavírá. Když bývalý šachový mistr světa Garry Kasparov v roce 2002 v rozhovoru s Markem Ebenem varoval před Ruskem, protože stále používá sovětskou hymnu, v níž jen změnilo slova, málokdo si uvědomoval, nakolik jsou v lidské mysli zakořeněné symboly.
Ke staré imperiální slávě Ruska ale odkazuje nejen melodie, ale i nová slova staronové hymny: „Od jižních moří až do polárních krajin táhnou se naše lesy a pole…“ Tento odkaz nyní Putin křísí, protože jím chce stmelit Rusy a obnovit postavení ruské velmoci. Princip mystické sounáležitosti s národem, uzavření se rozumu a argumentaci, který je v ruském případě založen na územní velikosti, má podle Putina ještě jednou v dějinách ukázat svou sílu.
Rusko, jež neprošlo osvícenstvím, osvícence Karla R. Poppera neslyší a stmeluje se proti nepříteli, který je do značné míry imaginární |
Popper upozorňoval, že uzavírání společnosti bylo příčinou největších dějinných tragédií. Rusko, jež neprošlo osvícenstvím, však osvícence Poppera neslyší a stmeluje se proti nepříteli, který je do značné míry imaginární. Dle některých analytiků tato forma geopolitiky nebyla ani v Evropě dosud překonána a mezinárodní vztahy stále částečně fungují na jejím základě.
Zejména proto, že ruský vůdce se snaží získávat politické body uzavíráním své společnosti, kříšením nebezpečných iracionálně-mystických sil skrytých v ruské tradici. To však nic nemění na tom, že tento princip byl překonán, a tudíž Putin kráčí vstříc prohře. I běžní ruští obyvatelé, částečně zřejmě zastrašení a zčásti mobilizovaní starou imperiální ideologií, totiž ponesou náklady, které Putin ve jménu slávy národa či vlastní opomíjí.
Neuskutečněná morální sebereflexe
Společně s těmito náklady – pokud se nepodaří vybičovat ruský nacionalismus do extrému – pak poklesne dosud až neuvěřitelně vysoká Putinova popularita, v důsledku čehož může jeho režim zkolabovat. V dlouhodobé perspektivě se pak projeví neuskutečněná hospodářská modernizace, bez níž dnes žádný stát nemůže aspirovat na velmocenské postavení.
Rusko neuskutečnilo morální sebereflexi, nepochopilo své vztahy s EU a NATO ani nerespektuje směr, který by mohl do budoucna udržet jeho velmocenské postavení |
Rusko neuskutečnilo morální sebereflexi, nepochopilo své vztahy s EU a NATO ani nerespektuje směr, který by mohl do budoucna udržet jeho velmocenské postavení, a kráčí ve jménu velmocenské aspirace nejen k sestupu, ale i k ponoření se do negativních rysů své povahy.
Když nedávno americký týdeník Forbes označil Putina za momentálně nejmocnějšího muže na světě, velmi se mýlil. Putin možná v současnosti určuje politickou agendu, ale současně je jeho moc do budoucna značně nejistá a balancuje na ostří nože. Nezbývá než doufat v to a zasazovat se o to, aby toto ostří uzavírající se společnosti nepořezalo příliš velký počet lidí.
