V Prášilech, na soukromém pozemku architekta Ivana Adama, stál rozcestník. Přestože na něm bylo spoustu šipek, ukazovaly jen do dvou směrů. Jeden mířil do divoké přírody, jak ji vnímal milovník Šumavy, svérázný renesanční člověk Josef Váchal, malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a v neposlední řadě také spisovatel a básník. Právě Váchalova slova vyrytá do šipek vytyčovala směr k hlubokému prožitku z nenarušených přírodních dějů v šumavských lesích.
Na druhou stranu mířily výroky loni novopečeného ředitele Národního parku Šumava Jana Stráského. Byly také plné pokory, jenže k úkolu kácet kvůli kůrovci i v bezzásahových zónách. A jak sám hrdě přiznával i za cenu porušování zákona.
Každý, kdo se u rozcestníku zastavil, měl možnost volby. Jít se s Váchalem poklonit šumavské přírodě, nebo vyznávat technokratické řešení přeměny divočiny, která procházela vnitřní recesí z náporu kůrovce, na holiny, na nichž bude vysazen hospodářský les.
Rozcestník stál od května minulého roku na exponovaném místě naproti základům bývalého kostela, který nechal vojenský mocipán Prášil, velitel vojenského újezdu, vyhodit do povětří, když obec podléhala správě zdejší ostré tankové střelnice.
U rozcestníku se zastavovaly tisíce turistů, a plnil tedy významnou osvětovou funkci. Pro návštěvníky zpoza šumavské hranice byly texty přeloženy i do němčiny.
Videoreportáž Jana Kundery z léta 2011.
Naše videoreportáž byla v Prášilech natočena právě před rokem. Nyní už slouží jen jako historický dokument. Nezletilý mladík, syn zdejšího lesníka, se jedné letní noci na rozcestník vypravil se sekyrou. Mladému násilníku, který tvrdil, že nebyl nikým navedený, nedošlo, že i jeho podlý skutek má dvě významná vyústění.
To první nyní charakterizoval Ivan Adam: „To, co se stalo, bohužel vystihuje podstatu toho, co se děje nejen na Šumavě, ale i v celé zemi. Ve společnosti, ve všech oblastech vzrůstá agresivita, animozita,“ je znepokojen Adam. Hmotnou škodu zhruba 15 tisíc korun nepovažuje za rozhodující. Škoda morální se jen tak nezacelí.
Hrubou silou mladík rozhodl, co s rozcestníkem poté, co byl Jan Stráský odvolán. A to je druhé vyústění: „Na otázku, kterým směrem půjdeme, si bude muset odpovědět každý sám za sebe,“ říká Adam. Rozhodl se rozcestník znovu neobnovovat. Pouze instalovat jeho trosky po zásahu sekyrou. Nový artefakt ponese do budoucnosti jediný vzkaz: „Agresivita a intolerance?! Tudy cesta opravdu nevede.“
