Loni v srpnu jsem se při příležitosti 55. výročí invaze Československa „spojeneckými“ vojsky zamyslel nad efektivní obranou České republiky jako suverénního státu. V této souvislosti jsem zmínil například zoufalý stav techniky naší armády či nedostatečnou obranyschopnost českých občanů. Další okupace se mi loni zdála značně hypotetická. S odstupem roku však o trochu méně. Naše armáda by pak při plnění spojeneckých závazků a obrany území zkolabovala za týden.
Letos nelze nevzpomenout 100. výročí od začátku mocensko-politické patálie evropských národů. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku po atentátu na svého následníka trůnu Františka Ferdinada d’Este o měsíc dříve v Sarajevu. Z dnešního hlediska se pak zdá, že první světová válka nebyla dořešená nejen do roku 1989, ale ani 2014. Kvůli ukrajinské krizi je potenciální zóna střetu téměř na hranicích Česka.
Stejné ohrožení jako jadernou válkou
Současná bezpečnostní situace překvapivě zhmotňuje loňskou hypotetickou úvahu a především analogii s událostí před sto lety. Již osmý měsíc se totiž odehrává evropská a světová krize kvůli politickému, geopolitickému a vojenskému vývoji na Ukrajině. A je zcela srovnatelná s ohrožením jadernou válkou za berlínské krize v roce 1961.
Tehdy se v srpnu země Varšavské smlouvy rozhodly uzavřít hranice mezi Západním Berlínem a Německou demokratickou republikou (NDR), respektive východní částí Berlína. Krátce na to byla zahájena výstavba betonové berlínské zdi a tanky jaderných velmocí USA a Sovětského svazu oddělovala jen ona. Tuto krizi vyřešil charismatický americký prezident John F. Kennedy, který přijel do nově rozděleného Berlína a sdělil světu i východnímu agresorovi: „Jsem Berlíňan.“
Evropská a světová krize kvůli vývoji na Ukrajině je zcela srovnatelná s ohrožením jadernou válkou za berlínské krize v roce 1961 |
Současná situace – především návštěva ruského prezidenta Vladimíra Putina v červenci na Kubě, během niž odpustil této zemi dluhy Rusku – připomíná raketovou kubánskou krizi z roku 1962. Tehdy se obě hlavní studenoválečné velmoci pokoutně přiblížily se svými jadernými raketami až na pouhých sto kilometrů mezi „ostrovem komunistické svobody“ Kubou a americkým státem Florida. Svět sotva dýchal, ale Kennedyho vláda tuto krizi zvládla. Obě velmoci nakonec svoje jaderné zbraně stáhly.
Pokoutné přibližování jaderných raket až do bezprostřední blízkosti protivníka bylo později považované za nedůstojné pro velmoci a studený mír byl udržen až do 21. století – do současné ukrajinské krize, kdy se velmoci salámovou metodou opět začaly přibližovat pod bohulibými i jinými záminkami. A to téměř na smrtonosný doraz.
Ke skutečnému dorazu už zbývá jen území Ukrajiny, kde nevěří nikdo nikomu, dohody ministrů evropských zemí s místním establishmentem nedožijí příštího dne a všichni si nadávají do banditů, banderovců, nacistů a separatistů. Zdá se, že světová bezpečnostní situace je všem Ukrajincům lhostejná a na prvním místě u nich jsou vášně a příkoří z 20. století společně s východoevropskou zarputilostí.
Minimální změna vojenské připravenosti
V tom všem se plácá Česká republika, přičemž potenciální zóna střetu je téměř na jejích hranicích. Generální štáb Armády ČR proto údajně hodlá posílit vojenskou sílu na východní hranici o 1,5 tisíce vojáků a vojákyň, což by možná stačilo na ekologickou skupinu dohlížející na průnik medvědů hnědých ze Slovenska, ale jako relevantní obrana proti tankům nikoliv.
Od loňského roku se naše vojenská připravenost změnila minimálně. Modernizovaných obrněnců T 72 má naše armáda údajně třicet. Nakoupené Pandury nelze plně používat, a především postrádají spojařská a velitelská vozidla. Paroubkova vláda měla v úmyslu nakoupit „křišťálově čistě“ 199 Pandurů za 20 miliard korun, nakonec jich však Topolánkova vláda nakoupila 107 za 14,4 miliardy.
Od loňského roku se naše vojenská připravenost změnila minimálně |
Této „úspory“ však bylo dosaženo nenakoupením spojařských a velitelských vozidel. Nedávno dnešní Sobotkova vláda ohlásila vyřešení problému plánem nákupu 30 kolových obrněných transportérů včetně spojařských a velitelských vozidel. Před rokem zmiňované podzvukové české bitevníky L 159 za desítky miliard korun leží stále ve Vodochodech a čekají na prodej za cenu šrotu do USA – snad jako cvičné cíle. Se současnou českou protileteckou obranou lze počítat jen krátkodobě.
Odborníci z Centra bezpečnostních a vojenských studií Univerzity obrany v dubnu konstatovali, že naše armáda by při plnění spojeneckých závazků a obrany státního území zkolabovala za týden a s ní i náš stát, přičemž všechny nákupy zbraní v minulosti označili za neefektivní. Kdyby to nebylo tak tragické a smutné, bylo by to legrační.
Žalostný stav obrany
Žalostný stav obrany ČR již konstatují i naši politici. V první řadě prezident Miloš Zeman, který byl a je spokojený s našimi vojáky v zahraničních misích. Ještě nedávno – v roce 2011 – však tvrdil, že smysl naší armády spatřuje jen v nich a v pomoci při živelných pohromách na českém území.
Dnes vidí obranyschopnost země temněji, přičemž poukazuje na pochybné vojenské zakázky, jež však nezpůsobil. Armáda ČR má dle něho sloužit k obraně českého území. Promluvil o tom v Bruselu i v Praze a je nově i jestřábem. Vyhrožuje nespecifikovanému východnímu nebezpečí použitím „odstrašujících“ prostředků.
Armáda ČR nemůže mít jen dva cíle – záchranný systém a zahraniční mise |
Armáda ČR však nemůže mít jen dva cíle – záchranný systém a zahraniční mise. Na záchranný systém by stačila státní organizace a na zahraniční mise sbor dobrovolných českých vojenských profesionálů pro službu v zahraničí. Naše armáda má především vykonávat všechny své tradiční funkce.
K žalostnému stavu obrany ČR se vyjádřil i premiér Bohuslav Sobotka. Varoval před poklesem výdajů na obranu v uplynulých letech, kdy nebyl ve vládě: „Uvítal bych, aby se pokles zastavil, abychom mohli být věrohodnými spojenci.“ Věrohodní je klíčové slovo jak pro spojence, tak pro potenciální protivníky. Pro spojence však příliš věrohodnými nejsme a tváří se rozpačitě, když na to českou vládu upozorňují.
Věrohodnost
Naše obranyschopnost, za kterou jsou zodpovědné všechny dosavadní české vlády, není nijak oslňující a na jaře ji tvrdě kritizoval i současný generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen. Český ministr obrany Martin Stropnický zase vyslechl kritiku od svého amerického protějška Chucka Hagela.
Věrohodnost znamená spolehlivost, důvěryhodnost a jistotu, což jsme v novodobé české historii svým přístupem k obraně příliš neprokázali |
Věrohodnost znamená spolehlivost, důvěryhodnost a jistotu, což jsme v novodobé české historii svým přístupem k obraně příliš neprokázali – a to zejména vlastního území. Především na něm ji projevuje a ověřuje smysluplná armáda. Věrohodnost musí vyzařovat i z našich politiků, kteří však zatím používají jen silná slova.
Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vystupuje nově jako nejtvrdší protiruský jestřáb. Slibuje vojenské nasazení, jako by zapomněl na svůj postoj k „radaru v Brdech“. Dalším jestřábem je ministr obrany Stropnický, který hodlal poslat, aniž by o to spojenci žádali, šest, tedy polovinu, našich stíhaček na manévry do Polska či Rumunska. V případě garance české samostatnosti jsme však tam, kde jsme byli – nejsme považovaní za vhodného a spolehlivého spojence. Silácké řeči českých politiků nikoho nezajímají.
Iniciační průprava
Již deset let není v Česku na rozdíl od jiných malých a suverénních zemí, jako je Švýcarsko, Rakousko nebo Izrael, povinná vojenská služba. Náš mladý muž netuší, co představuje bojová pohotovost, schopnost a povinnost bránit svou zemi. Nikdo ho k tomu nevedl, místo toho byla národní obrana bagatelizována a odsouvána do oblasti švejkování a hrdinství „modrých“ knížek. Kromě dopadu na obranyschopnost státu to ovlivňuje i názory a životní zkušenosti mladé generace.
Branná povinnost představuje iniciační průpravu do světa zodpovědnosti za sebe samé, zemi a národ |
Branná povinnost však představuje iniciační průpravu do světa zodpovědnosti za sebe samé, zemi a národ. Současné „primitivní“ národy tuto tradici stále udržují. Iniciují své mladé muže k povinnosti a odpovědnosti nejen kvůli branné přípravě, ale i životu jako takovému. Obrannou přípravou, samostatností v rozhodování, pochopením odpovědnosti a spoluodpovědnosti se ve všech generacích překonává „nedospělost“ – narůstající nesoulad mezi prioritami, idoly a cíli, jež jako by se u některých jejích členů zastavily, a realitou.
Branná povinnost se nyní pozvolna stává veřejným tématem, přičemž odborníci o ní již několik let diskutují – obrana země vlastními obyvateli není žádným nadbytečným výstřelkem. Česko se ve své obranyschopnosti ocitá na dějinné křižovatce. A nejde jen o vojenskou připravenost vlastních obyvatel, ale i o jednu z cest, jak dosáhnout občanů, kteří mají vztah ke státu, a nejsou pouze konzumenty požitků své doby.
