NOMÁDI: Paradajka vymetla Balkán. ‚Když začal stříkat olej z motoru, dal jsem se na modlení‘

Jmenuji se Martin, ale lidé mě znají spíše pod přezdívkou Čalfa. Po mém boku stojí v životě i na cestách Mirka v náručí s naší 11měsíční dcerou Eskymačkou.

Po skončení střední školy jsem jezdil jako brigádník ve starém Volkswagenu T2 (více čtěte zde). V kostýmu hippisáka jsem pracoval jako festivalový taxikář. První jízda v takovém starém autě z Prahy do Banské Bystrice byla samo o sobě velký zážitek. A výzva pro nezkušeného řidiče. Auto pronásledovaly poruchy, mnohdy jsem ho na křižovatce prosil, aby mu nezhasl motor. A když zhasl, aby se mi podařilo znovu nastartovat.

Mechanické problémy starého VW nemohly přehlušit pocit volnosti a neskutečného štěstí z jízdy, které jsem zažíval za volantem. A to nemluvím o vzhledu auta, který i dnes funguje dokonale. Tehdy jsem si řekl, že až budu velký, takové auto si pořídím a zažiju s ním super věci. Roky plynuly, já jako absolvent vysoké školy, tlumočník, překladatel a fotograf na volné noze, jsem neměl stálý příjem. Peníze na koupi auta jsem neměl, tak jsem si ho dal aspoň vytetovat.

Zlomový byl rok 2017. Podařilo se mi získat skvělou práci, dal jsem se dohromady se svou životní láskou a už zbýval jen krůček k naplnění snu: koupě VW T3 (podrobnou historii modelu Volkswagen T3 najdete zde).

Oslovil jsem kamaráda Snoopyho, který se věnuje resuscitaci starých VW Transporter s tím, že mám nějaké peníze a zda by mi dokázal takové auto sehnat. Zrovna měl pro jednu “tétrojku”, ročník 1988, vyrazit do Maďarska. Vždy jsem toužil po žluté barvě vozu, bohužel tahle dodávka byla zelená. Člověk si někdy v životě nemůže vybírat a tak jsem to vzal. Náš telefonát končil z jeho strany hláškou: „Paradajka, těším se.“ Zeptal jsem se: „Jaká paradajka?” A tehdy jsem věděl, že se dodávka bude jmenovat “Paradajka”. A že je moje auto zelené, koho to zajímá? Po pár měsících papírování jsem si do ní poprvé sedl jako hrdý majitel. Ostatně Paradajka je moje první vlastní kára.

Tušil jsem, že koupí investice nekončí, ale netušil jsem, že se z mojí dodávky stane tak velká pokladnička, ve které mizí peníze. Vlastně mi to nevadí, jsem šťastný a žiji si svůj sen s Mirkou, která mě v tom podporuje.

První větší cesta „na Paradajke” vedla rovnou ze Snoopyho dílny, kde jsme asi týden dlouho do noci brousili, natírali, řezali a jinak opravovali, do Krakova, přesněji řečeno na legendární VW sraz Garbojama. Narychlo vyrobená postel ze zbytkových desek a matrace z gauče nám nějaký čas posloužily jako pohodlné spaní. Poznali jsme tam spoustu skvělých lidí a utvrdilo nás to v tom, že tohle je pro nás to pravé. Auto přežilo 600 kilometrů, a tak jsme vyrazili na další sraz, tentokrát do maďarského Gyomaendrőd. Na spanilou jízdu městem, do které se zapojily stovky VW busů a brouků, budeme dlouho vzpomínat. Opět skvělí lidé a pohodová atmosféra.

Jak to u starých aut chodí, něco se pokazilo na motoru. Paradajka na téměř jedno pololetí skončila na léčebné kůře v garáži. Kluci z VW BUS Club Slovakia začali na léto 2019 plánovat velkou cestu do Rumunska na legendární Balkan Bus Meeting u jezera Vidraru, dále k moři na poslední hippie pláž Vama Veche a pak až do Bulharska, kde jsme si měli na pár dní užít slunce a koupání. 

Jelikož v té době byla Mirka těhotná a měla dva měsíce před porodem, ani mě nenapadlo nechat ji doma samotnou a vyrazit na výlet. K mému velkému překvapení se mě týden před startem akce zeptala, zda přeci jen nechci jet. Měla jednu podmínku: ať se vrátím celý.

Spontánní rozhodnutí mám rád, otázkou bylo, zda se stihne dokončit oprava. Podařilo se to v den odjezdu. Opravář poznamenal, že si mám raději udělat pořádné pojištění s odtahovou službou. Co kdyby náhodou, že? Vyrazili jsme na cestu dlouhou téměř tři tisíce kilometrů. Konvoj šesti VW T3 z Banské Bystrice cestou rozšířil kamarád Wejny se svou partou. Není důležité kam jedete, ale s jakými lidmi.

První část cesty byla technicky bezproblémová. Tedy když odmyslím, že ven bylo neskutečné teplo a mně nešlo vypnout topení. Za volantem jsme strávili skoro 24 hodin s nucenou dvouhodinovou přestávkou, protože byly zavřeny hranice mezi Maďarskem a Rumunskem.

Navštívili jsme velký solný důl Salina Turda, kde jsme se alespoň na chvíli zchladili. Zaparkovali jsme v kempu pod Transfagarasan. Legendární silnici jsme se chystali zdolat druhý den. Časné ranní vstávání se vyplatilo, užili jsme si Transfagarasan v celé kráse bez velkého množství aut a pokračovali jsme na zmíněný Balkan bus meeting.

Po čtyřech dnech u jezera jsme zamířili k moři. Tehdy to začalo. Během hodiny se v Paradajke pokazilo více věcí, ale když začal olej z motoru doslova stříkat na čelní sklo auta, které jelo za mnou, bylo jasné, že je zle. Museli jsme zastavit na dálnici a táhnout Paradajku na laně zhruba 100 kilometrů. Dorazili jsme do Vama Veche, pozdě v noci jsme v suché trávě rozbili nouzový tábor. Druhý den jsem volal do pojišťovny a zjistil, že v této situaci je moje pojistka naprosto zbytečná. Žádný odtah domů se tedy nekonal.

Tak se na tu olejovou katastrofu šli kluci podívat. Pak objednali součástky ve městě, opravili auto tak, aby se alespoň rozjelo, a vyrazili jsme do kempu v Bulharsku. Tam jsem měl tři dny na modlení. Šlo o to dostat se domů po vlastní ose a vyhnout se tak odtahu, který by stál více než samotné auto. Když jsme vyráželi na zpáteční cestu, bratr se mě zeptal, jestli mám s sebou i velký technický průkaz. Jeho rada byla prostá: když se dodávka porouchá, mám ji rovnou prodat.

Cestu domů jsme pomalým tempem zvládli. Přežili jsme i noc na rumunské pumpě, kdy se nás pokusili během spánku vykrást. Dorazil jsem přesně tak, jak jsem to Mirce slíbil, s malým dárkem v kapse. Přivezl jsem jí prsten z Vama Veche a požádal jsem ji o ruku. Co myslíte, řekla ano?

Paradajka opět nějaký čas stála v servisu. Nám se mezitím narodila krásná zdravá dcera, takže na cestování nebyl čas. V době korony, kdy jsem jako fotograf přišel o hodně zakázek, jsme se zavřeli s kamarádem Erikem do garáže a dali jsme Paradajce novou fasádu. Následně jsem se s pomocí svého otce pustil do předělávky interiéru. Konečně tak můžeme plnohodnotně jezdit i „bydlet”.

Zatím, dokud je naše Eskymačka malá, cestujeme pouze po Slovensku. Ale hned jak to bude možné, vyrazíme za hranice poznávat svět. Máme v plánu točit videa z našich cest, abychom se s lidmi podělili o to, že to jde i s malým dítětem.