„To víš, co bych to byl za polárníka, s prstama,“ říká s humorem. U další říčky už to vzdává a po vojensku projde ledovou vodou v botách.
Po pěti hodinách dorážíme k rybářské chatě u vody. Je naprosté bezvětří. Moře se leskne jako zrcadlo, pomalu v něm tají hromady ker, které sem připluly ze severu poté, co se odlomily z ledovcového masivu. Je mi horko, jsem jenom nalehko v tričku. Kdybych měl kraťasy, tak si je obleču. Sedneme si a posloucháme, jak do naprostého ticha vystřelují jako rány zvuky lámajících se ledovců. Když zavřu oči, mám pocit, že jsem se ocitnul uprostřed války.
  |
Když popojdeme ještě o kousek dál, narážíme na zhruba desítku luxusních, velkých stanů, hromadu krabic popsaných nápisy – „starter“ (snídaně), „lunch“ (oběd), „dessert“ (zákusek) a podobně. Vše je tady připravené pro „pětihvězdičkové“ turisty z výletních lodí. Na místě nemůžeme zůstat dlouho, musíme se stihnout vrátit ke stanům před setměním.
