  |
Přestože byla před lety dostavěna prašná silnice spojující Besi Sahar s vysokohorským městečkem Manang, obavy z výrazného zkrácení treku se nenaplnily. Po silnici sice víří prach terénní auta i motorky a Manang trochu ztratil ze své atmosféry těžko dostupného „konce světa“, ale přesto platí, že „cesta je cíl“ a široká pěšina s mnoha řetězovými mosty přes burácející řeku Marsyangdi si zachovala svoje kouzlo. Vede mimo silnici přes živé vesnice, v nichž Nepálci pracují na svých políčkách, posílají děti do školy, točí se tu modlitební mlýnky a v klášterech se medituje.
Rýžovými terasami subtropického pásu
Po přibližně pěti hodinách přijíždíme z Káthmándú do městečka Besi Saharu (820 m). Nad širokým zeleným údolím posetým rýžovými terasami, o něž se starají obyvatelé tisíce roztroušených domečků, se v dálce bělá mohutný hřeben Annapurny. Abychom se vyhnuli krajině znásilněné stavbou vodního díla, pokračujeme terénním autem podél řeky v bujné zeleni bambusů, palmových a banánových lesíků, zurčících vodopádů a květů všech barev až do vesnice Jagat.
Kamenné domy kryté vlnitým plechem zdobí vyřezávaná ostění a pavlačové balustrády, stěny nasušených kukuřic či obilí a sušící se prádlo. Většina obydlí se přeměnila v útulné ubytování se signálem wi-fi a plnou penzí, a tak můžeme jít celý trek téměř „nalehko“. Usměvaví lidé pracují na políčkách nebo sbírají jablka a odpočívají ve stínu košatých stromů, děti si hrají na kamenných chodnících uvnitř vesniček, které procházíme. Na každém kroku nasáváme každodenní život místních, jehož součástí se stal i téměř nekončící proud trekařů z celého světa.
Kde voní borovice a horský vzduch
Řeka se zařezává do skalnatého kaňonu a krajina začíná pomalu ztrácet na sytě zelené barvě, rýžová políčka střídají příkré pastviny, listnaté stromy uvolňují prostor borovicím a ve vzduchu je cítit téměř alpské klima. Z Jagatu a Chamje (1410 m) vede naše první etapa piniovým lesem stále vzhůru přes Sattale až do vesnice Tal. Údolí se na chvíli zmírňuje, řeka proudí ve velkém oblouku a usazuje naplavený bílý štěrk. Nad vesnicí Tal se řítí obrovský vodopád a my stoupáme do Dharapani (1860 m), kde se připojuje Manaslu trek.
Kousek od nás stojí první čorten, jako strážce a symbolický vstup do tibetského světa. Na kopci nad Dharapani se tyčí buddhistický klášter, my stoupáme lesem k obci Bagarchap a směřujeme dále až do Chame. Řeka Marsyangdi je nyní pořád po pravici a mezi borovicemi můžeme poprvé spatřit vrcholky hor Lamjung Himal (6983 m) a Annapurna II. (7937 m). Než dorazíme do cíle druhého dne, vesnice Chame (2710 m), míjíme několik vesnic položených na plošinách jinak prudkých úbočí. Políčka s obilím a kukuřicí se červenají po sklizni a obklopují nízké dřevěné domky se šindelovými střechami chráněnými kameny před ulítnutím. Místní mají ve svých skromných kuchyních vždy něco dobrého, ať už je to oblíbený dalbát – rýže s čočkovou omáčkou, který si můžeme přidávat, dokud nejsme plní, nebo vajíčka na všechny možné způsoby. Po ránu pak dostaneme čapáti s marmeládou.
Ráno pokračujeme z Chame po vrstevnici do vesnice Bhratang. Nad ní se tyčí kamenná stěna Paungda Danda vysoká více než 1500 m. Po jednom z mnoha visutých mostů přejdeme na jižní břeh Marsyangdi a přes les docházíme do starobylé vesnice Dhukure Pokhari. Ploché střechy kamenných, na sucho pojených domečků slouží k sušení obilí a různých plodů i k uskladnění dřeva, terasová políčka zdobí svah pod vesnicí. Tady začíná údolí Pisangu (3250 m), které má suchý vysokohorský charakter. V zimě tu čtyři měsíce leží sníh a během letních monzunů je oblast ve srážkovém stínu vysokých hor.
Pisang: vstupte do tibetského světa
S výškou řídnou stromy i vesnice, zato však přibývá známek intenzivního duchovního života. Ze strání vykukují buddhistické stúpy čorteny, podél cest vidíme kamenné zídky mani vyskládané kameny s vyrytými mantrami, při hlavních dlážděných komunikacích vesnic můžeme roztáčet modlitební mlýnky ozdobené modlitbami, které letí do světa stejně jako z třepotajících se barevných praporků.
Závěrečný úsek cesty do Manangu je rovný a pohodlný. Široké údolí řeky se zelená sotva v létě a teď se na zlatavě hnědých chomáčích trávy mezi sklizenými políčky ohraničenými kamennými zídkami pasou jaci a ovce. Nad údolím se zvedají kopce porostlé už jen keři a výjimečně zakrslými borovicemi a nad nimi se tyčí bílé ledovcové vrcholky Annapuren. Stoupáme do vesnice Mungli a směřujeme dále k bizarně erodovaným skalám tvořícím pozadí pro starobylou tibetskou vesničku Braga. Kamenné střechy domků slouží jako terasa domu položeného výše. Každý z domů má ve svém vstupu vyskládané zásoby obilí, kukuřice, pohanky a sena na zimu. Šedou vesnici, kterou se třepotají tibetské vlajky a prapory u každého z domů, oživují dva sněhobílé čorteny a bílé omítnutá gompa z 16. století. Kláštery jsou tu volně přístupné a jejich návštěva patří k nejkrásnějším zážitkům treku, ať už stihneme meditační bohoslužbu nebo si jen popovídáme s usměvavým lámou.
Manang láká k výletům: Ice Lake a Tilicho Lake
Cítím, jak se vše zpomaluje, v uších mi ještě zní monotónní zvuky manter a s klidem na duši i uvědoměním si své maličkosti vzhlížím cestou podél modlitebních kamenů na bílé velikány, jedny z nejvyšších naší planety. Vstupujeme do Manangu (3540 m), abychom tu zůstali dva dny, aklimatizovali se a hlavně si užili atmosféru tibetského světa. V centru městečka, které funguje jako základna pro turisty, okresní město pro nepálské horské vesnice a zároveň je nádherným příkladem staré tibetské architektury kamenných domků s výraznými ostěními a malovanými okenicemi. Najdeme tu výtečnou pekárnu, desítky restaurací a komfortní ubytování.
Nejhezčím výletem z Manangu je celodenní trek k jezírku Ice Lake (4600 m). Snadná pěšina překonává 1000 výškových metrů a zabere v obou směrech sedm hodin. V polovině cesty potkáváme malou čajovnu, později pastviny divokých „modrých ovcí“, a nakonec se kocháme pohledem na jiskřivě bílý hřeben Annapurny, Gangapurny a Tilicho Peaku zrcadlící se v jezeře. Půldenní procházka pak směřuje ke skalnímu klášteru Praken Gompa. Pokud není přítomen lama Tashi, dostáváme alespoň požehnání od staré mnišky.
Před výstupem do sedla Thorung La je potřeba udělat nějaký delší aklimatizační výlet. Nejlépe se k tomu nabízí dvoudenní cesta k nejvýše položenému jezeru Tilicho lake. První část cesty jde po prudkém úbočí velmi nestabilního svahu a je potřeba dávat velký pozor na sypající se kamení. Po přespání na Tilicho lodge pokračujeme pohodlně stále vzhůru k hranici 5000 m a kousek výše už se otevírá pohled na modrou hladinu velkého jezera, v němž se zrcadlí sedmitisícový Tilicho Peak. Jezero leží téměř v sedle Mesokanto, odkud pak cesta klesá do Jomsonu v údolí Kali Gandaki. My se ale vracíme na hlavní trek a pokračujeme podél říčky Jhargeng Khola do vesnice Yak Kharka (4050 m), poslední trvale obývané osady.
Výstup do sedla Thorung La
Poslední etapou před výstupem do sedla je poměrně nezajímavá úboční cesta k lodžiím v Thorung Phedi (4450 m) nebo vyššímu „high kempu“. Pokud se ubytujeme výše, pravděpodobně toho moc nenaspíme, zato ráno už nám zbude jen 600 výškových metrů. Cestu do sedla využívají karavany už stovky let, a je proto velmi pohodlná a bezpečná, vede však často po sněhových polích, které mohou postup brzdit. Vyrážíme před svítáním, abychom mohli volit pomalé tempo a zbytečně nezatěžovali tělo ve vysoké nadmořské výšce. Je také často zastavovat na pití, aby nás později nebolela hlava.
Konečně docházíme do sedla ověšeného praporky a fotíme se jako tisíce lidí před námi. Pokud je pro nás sedlo Thorung La (5416 m) výškovým rekordem, můžeme si dát na oslavu teplý čaj v místním kiosku. Horské panorama se směrem na jih rozevírá k masivu Annapuren s Gangapurnou a k blízkému Khatung Kang (6484 m). Na severní straně se nad Thorung La vypíná Yakawa Kang (6482 m) a východním směrem leží otevřené údolí řeky Kali Gandaki.
Je na čase vydat se dolů, do vesnice Muktinath (3800 m). Tříhodinový sestup vyschlým hnědým svahem je nesmírně únavný a oživuje ho jen pohled na krásnou osamělou osmitisícovku Dhaulagiri (8176 m). Konečně se sem tam objevují stromy, načervenalé keře a první malé čorteny. Původně byl Muktinath hlavně chrámovým okrskem – najdeme tu kromě tibetského chrámu také jeden hinduistický, ovšem místo se zcela přeměnilo v turistickou vesničku plnou barevných hotýlků a restaurací. Kromě zaslouženého odpočinku si také dopřáváme poněkud tuhou místní specialitu, jačí steak.
U brány Mustangu
Poslední etapa z Muktinathu do Jomsonu nás vede stále dolů po strmém holém svahu až do starobylé vesnice Jharkot. Krajina má prašný pouštní charakter, podobně jako v Tibetu, a ostře kontrastuje s modrou oblohou a zelenými oázami vegetace. Holé kopce se barví do jemných odstínů růžové, nazelenalé či žluté v závislosti na nerostných příměsích. Vstup do vesnice střeží malované čorteny, které slouží zároveň jako vstupní brána. Vícepatrové domy nalepené jeden vedle druhého jsou omítnuté bílou nebo červenou barvou, jejich malá okénka zdobí nádherné řezby a malby ostění. Je tu cítit vliv sousedního, těžko přístupného Mustangu.
Pěšina pokračuje nádhernou krajinou nad erodovanými skalami v údolí říčky Jhong Khola. Konečně přibývá terasových políček lemovaných břízami a barevnými keři. Plodiny z polí už jsou sklizené a políčka zoraná, ale mezi nimi hrají všemi barvami ovocné stromy. Je čas sklizně, a tak potkáváme spousty místních lidí, jak pilně pracují. Díky mírnějšímu klimatu Nepálci v chráněných údolích pěstují broskvoně, z jejichž jader se lisuje olej.
Sestupujeme do Kagbeni (2840 m), brány do údolí Mustang a mohutného údolí Kali Gandaki. Ještě než se pustíme do větrné a prašné cesty do Jomsonu, vcházíme čortenem do uliček starého Kagbeni. Jsou plné lidí a zajímavých zákoutí. Navštívit můžeme také gompu Kagchode Thubten Shampheling, která patří sektě Gelukpa se žlutými čepicemi. Uvnitř najdeme strašidelné podoby bohyně Kálí.
Z Jomsonu nás veze terénní autobus až do místa zaslouženého odpočinku v Tatopani (1190 m), cestou míjíme krásnou vesnici Marpha i destilérku mrkvovice v Tukuche. Tatopani znamená v nepálštině „horká voda“ – nad vesnicí se nacházejí termální vřídla. Z trubek vyvěrá horký pramen do vybetonovaných bazénků, kam se po několikadenní námaze noříme s pivem v ruce.
