Čtvrtek 29. září 2022, svátek má Michal
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Nomádi

NOMÁDI: Audinou do Gruzie. Ke kempování pod Tetnuldi nám pomohlo české pivo

Čím blíže k Mestii, tím více se před námi objevovali hory. foto: Martin Vyroubal

Mohlo by se zdát, že luxusní Audi Allroad není zrovna nejlepší model pro cesty na Východ a dál. Jenže Martin Vyroubal s touto čtyřkolkou vyrazil až do Gruzie. A vrátil se.
  9:00

Jmenuji se Martin Vyroubal, je mi 34 let a s mojí manželkou Daryou cestujeme po světě s naší Audi Allroad z roku 2004. Značka Audi je pro mne srdcová záležitost již od mých 18ti let, kdy jsme měli doma starou Audi 80, od té doby jsem vždy vlastnil některý ze starších modelů Audi.

Audi mi vyhovují jízdně, designem i příjemným interiérem a celkovým zpracováním vozů. Auta si servisuji z větší části sám, a proto volím starší vozy, u kterých ještě není nutné mít takovou znalost práce s diagnostickými nástroji přes počítač a je možné je v případě potřeby opravit na cestě.

Allroad se střešním stanem

Cesty Martina & Darye a jejich budoucího potomka můžete sledovat na jejich instagramovém účtu.

Audi Allroad první generace je velmi všestranné auto, jehož podvozek je odpružený pomocí vzduchových měchů, které lze nastavit na 4 úrovně výšky, díky tomu jsme schopní projet i různé polní cesty, kamenité cesty a porvat se i s brody, se kterými se můžeme na našich cestách také potkat. Motoricky je vybavené naftovým šestiválcem do V o objemu 2,5 litru, ve spojení s manuální převodovkou, se standardním výkonem 132kW.

My jsme již Allroada koupili s úpravou od německé firmy ABT na výkon 155kW a 430Nm. Auto samotné je velmi komfortní a dostatečně prostorné pro veškeré vybavení, které s sebou vozíme. Postupně jsme si na cestách vyzkoušeli různé nastavení a zjistili, které úpravy budou vhodné nejen pro naše bezpečí, ale i pohodlí.

1.oprava - světla ven a z bixenonu udělat xenon

Vozidlo je opatřeno všestrannými pneumatikami typu All terrain Gripmax A/T v rozměru 215/65/16, které nám zajišťují stabilní trakci na cestách mimo asfalt, v letošním roce jsme nechali doplnit podvozek o lift kit, který zvýšil světlou výšku vozu o 3 cm. Může se to zdát jako zanedbatelná výška, ale v terénu mohou být právě tyto 3 cm rozhodující. Do zavazadlového prostoru jsem vyrobil jednoduchou vestavbu, jenž nám umožňuje prostor využít až po střechu na 100 %.

Pod podlážkou, kde je standardně uložená rezerva, jsem umístil 30 litrovou nádrž na vodu pro sprchu. Toto byla poněkud výzva, jelikož nádrže ve tvaru nízkého válce/pneumatiky se běžně nevyrábí, nakonec jsme použili podstavec pro vlajku. V nádrži je umístěné 12V čerpadlo na vodu, ke kterému je připojená sprcha. Čerpadlo je zapojené do zásuvky v zavazadlovém prostoru.

Expediční kombík

Kombi z produkce ingolstadtské automobilky v Bavorsku

motor: 2.5 TDi

palivo: nafta

výkon: původně 132kW, nyní zvýšený na 155kW

kroutící moment: 430Nm

podvozek: pneumaticky s možností regulace světlé výšky vozu

Abychom mohli realizovat tuto úpravu, bylo nutné vyřešit kam s rezervou. Ta se přemístila na vyrobený nosič na tažné zařízení, máme plnohodnotnou rezervu s terénní pneumatikou zmíněnou výše. Pro pohodlné spaní jsme zvolili střešní stan a přesně od společnosti Sheepie model Yuna 140, robustní konstrukce, velmi rychle se rozkládá i balí a pro spaní překvapí příjemnou spací plochu 140 x 250 cm, je to velký posun pro naše cesty. Někdy se nám stane, že na místo přijedeme v noci, vyrobil jsem tedy držák pro led bar v přední části s využitím konstrukce stanu a přídavná couvací světla v zadní části konstrukce stanu.

Další nezbytné vybavení které s sebou vozíme: vyrovnávací klíny, protože není nic lepšího než spát na rovině, plynový vařič na kartuše, kanystr na vodu 20l s kohoutkem – hygiena a umývání nádobí, skládací kyblík, skládací lavor na sprchování, abychom u auta neměli bahno, základní nářadí a náhradní díly pro opravy, diagnostiku s pc, dron a outdoorovou kameru, skládací stůl, kempingové křesla, velký skládací předstan ke střešnímu stanu, vyprošťovací desky – vafle, vyprošťovací popruhy a kurty, hasící přístroj, pilku, sekeru, skládací lopatku, lampy, čelovky, kuchyňské potřeby, dehydrované jídlo, pak samozřejmě oblečení do pohody i nepohody, obuv běžnou a pevnou turistickou, nějaké úplatky či pozornosti v podobě českého piva.

Jak jsme se dostali k cestě do Gruzie a proč cestujeme na východ od naší země? Než jsme se dostali k cestování po vlastní ose, navštívili jsme různé západní země, ale postupně nás cesty vždy zavanou na východ. Máme rádi východní kulturu, přátelskost, kuchyni, přírodu a rádi objevujeme ještě často nedotčenou krajinu. Sledujeme různé kanály na youtube od zahraničních cestovatelů, zajímavé dokumenty o cestování či články na internetu.

Gruzie nás učarovala svou přírodou, horami a mým dávným snem bylo podívat se na Kavkaz. Původně jsme cestu plánovali jako svatební v roce 2020, ale se situací okolo covidu a různých restrikcích to zkrátka nebylo možné. V loňském roce jsme si vyzkoušeli cestu na východ do Albánie a volnost v podobě freecampingu bez stanoveného programu a přesného plánování nás utvrdila v letošní cestě. Zároveň jsme měli dostatek času na přípravu auta, pečlivý servis i nastudování trasy. Cestu jsme volili na 3 týdny, máme štěstí, že jsme u našich zaměstnavatelů našli pro naši cestu pochopení a bylo možné si vzít dovolenou s využitím červencových svátků.

Na balkánských silnicích

Vyráželi jsme v neděli odpoledne s představou, že nejpozději ve středu v noci budeme v Gruzii. Cílem pro neděli tedy bylo Srbsko a noc u Paličského jezera kousek za hranicemi. Toto místo jsme už znali z cesty do Albánie. Volili jsme cestu přes Slovensko, dále Maďarsko, přes něj je cesta velice monotónní a nejméně zajímavá, pokud jedete po dálnici. Před půlnocí jsme přijeli na maďarsko-srbské hranice, bohužel tady bylo množství aut a chaos, lidé přejíždí z fronty do fronty a vytvářejí tím další zdržení. Po přibližně 3 hodinách jsme projeli hranice a dorazili na místo.

Další den mě čekala oprava hlavních světlometů z důvodu rozteklých clonek v bixenonových čočkách, bohužel dodavatel zvolil nevhodný materiál a vlivem tepla došlo k jejich poškození. Po nucené opravě jsme pokračovali v cestě do Bulharska, kde jsme strávili další noc. Pro vyhledání kempovacích míst používáme aplikaci iOverlander, kde je možné najít množství míst, hotelů, kempů, servisů a jiných užitečných míst. Překročení srbsko-bulharské hranice trvalo necelé dvě hodiny, na bulharské straně se staví silnice, nicméně ostatní cesty mají ve slušném stavu. V úterý ráno nás po probuzení překvapilo pěkné místo u řeky a jediný ruch nám připravilo množství kuňkajících žab. Dalším cílem bylo Turecko.

Nomádská dobrodružství

Bulharsko-turecká hranice byla nejpříjemnější, nejlépe organizovaná a rychlá. Po překročení hranic jsme v prvním obchodě koupili tureckou datovou simkartu, která nás stála přibližně 900kč s 20gb dat na 14dní. Ještě je nutné zakoupit si na dálnice nálepku s čipem na okno a na účet spojení s registrační značkou vozidla zaplatit zálohu na mýto. To jsme zjistili, že nakonec není nutné si předplácet a je i lepší to platit na jednotlivých mýtných branách, protože na některých nám průjezd fungoval a na některých ne.

Ve středu ráno jsme se již probudili mezi tureckými horami ve společnosti cestovatelů z Holandska, kteří se vraceli domů z cest po Íránu a dalšího Íránského páru, který jel právě na cestu po Turecku. Po snídani a osvěžující sprše jsme se vydali směr Gruzie. Čekalo nás několik stovek kilometrů, zastávka ve městě Samsun, kde jsme doplnili zásoby a dokoupili některé vybavení a potřeby ze zapomenuté tašky s věcmi na plavání. Cesty v Turecku jsou kvalitní, řidiči jezdí slušně, pouze nepoužívají blinkry a v noci na vás spíš blikají dálkovými světly, že váš předjíždí nebo, že jim zavazíte a máte uhnout. Nicméně nikdo se nerozčiluje a moc netroubí.

Na hranice s Gruzií jsme dorazili okolo půlnoci, ještě před hranicemi nás překvapila několik desítek kilometrů dlouhá kolona kamionů čekajících na proclení. Naštěstí přechod pro osobní auta nebyl tak vytížený a bylo tam pouze 5 nebo 6 aut. Zvláštností je, že v autě může jet pouze řidič, ostatní musí pěšky přes terminál. Hned po příjezdu na nás spustili celníci rusky, na angličtinu nebyli příliš připravení, ale ocenili, že jedeme vlastním autem až z Česka. Po asi hodině, hodině a půl jsme projeli hranici a do směnárny si šli vyměnit peníze. Lépe je počkat až do Batumi, kde je výhodnější kurz. Cílem pro dnešní noc bylo Gonio.

Konečně Gruzie

Cesta tedy trvala 3,5 dne a urazili jsme přibližně 3000 km. Po těchto dlouhých dálničních přesunech jsme si dopřáli dva dny v soukromém ubytování, relaxaci u moře, plavání a vyzkoušení místní kuchyně. V pátek ráno jsme vyrazili směr Batumi hlavně kvůli nákupu simkarty místního poskytovatele Magti s datovým tarifem. Ten je neomezený a stojí na měsíc cca 400 Kč. Město Batumi nás docela zklamalo, špinavé, rušné město, množství výstavby, chaos, relativně draho, což jsme přisuzovali přímořskému letovisku. Avšak necítili jsme se tam dobře a těšili se na odjezd do přírody.

Náš plán byl dojet jižní cestou do Tbilisi. To jsme ještě netušili, co nás čeká a jak moc se naše plány změní. Vyrazili jsme tedy směrem na městečko Keda a zhruba 10 km za ním zvolili krásné místo u řeky. Dostatek roviny a klidu od cesty, která vede v blízkosti. Rozbalili jsme tedy náš kemp a užívali si šumu řeky a jemného větru. Na grilu jsme si udělali steak a příjemně unavení po koupeli v řece jsme se uložili ke spánku.

Na procházce kolem Ushguli a nádherný výhled na nejvyšší vrcholy Gruzie - Shkara (5193 m.n.m)

Ráno po vydatné snídani, plni sil a po rozpravě s místními rybáři jsme se sbalili a vstříc novým zážitkům jsme se vydali na cestu. V tento den měla manželka narozeniny a cílem bylo dojet do nedalekých termálů, přibližně 100 km cesty. Bohužel cesta se postupně zhoršila natolik, že jsme jeli nejčastěji na 1. a 2. rychlostní stupeň. Naše auto si s cestou sice statečně poradilo, ale hlavně mé těhotné ženě nedělala houpavá jízda dobře.

Po 7 hodinách jízdy a ujetých pouze 60 kilometrech jsme se rozhodli vrátit a změnit plán. Cestou jsme se zastavili na pozdní oběd v malé vesnici a pochutnali si na rybách z místní řeky. Celý oběd nás stál asi 300 Kč, za ryby, brambory, čaj, limonády.

Na místo spánku jsme dorazili k večeru, vyčerpaní, vytřesení, ale plni nových zkušeností. Potkali jsme se zde s párem cestovatelů z Rakouska. Po krátké rozpravě jsme usnuli a spali celou noc.

Směr Svanetie

Rozhodli jsme se, že zvolíme cestu do oblasti Svanetie a díky ztrátě 3 dnů vynecháme východ země a užijeme si hory na severu. Cestou jsme zvolili ubytování v národním parku Mtirala. Vyzkoušeli jsme rodinnou gruzínskou pohostinnost. Vyprali špinavé prádlo a plánovali další trasu. V blízkosti vesnice Khala je turistická trasa k vodopádu, který jsme navštívili. Člověk si připadá jako v džungli.

Procházka byla příjemná i přes deštivé počasí. Cestou od vodopádu jsem neodolal a osvěžil se v jezírku, do kterého teče řeka od vodopádu. Voda byla ledová, ale v takovém počasí velmi příjemná. Další den jsme se vydali směr Mestia. Známé horské městečko v podhůří Kavkazu. Cesta tam vede přes množství malých měst a vesnic. Člověk má pocit, jako by se vrátil v čase do dob Sovětského svazu.

Na silnicích množství starých Zilů, Kamazů, Moskvičů, Žigulů či Volhy a různé další vozy sovětské výroby. Nezřídka vám cestu zkříží všudypřítomný dobytek nebo psi. Zajímavostí je, že každá oblast má vlastní produkci, např. tady jsme si dopřáli u cesty vařenou kukuřici, jinde to byl med, ovoce, zelenina nebo jiné plody přírody.

Do Mestie jsme dorazili ve večerních hodinách, koupili si v rychlosti vodu a pokračovali za město na zvolené místo, kde jsme plánovali strávit několik příštích dnů. Po příjezdu se nám rozpršelo, a tak po rychlém vaření pod stanem, večeří ve stanu jsme usnuli za příjemného klidu deště a čerstvého vzduchu. Ještě večer jsem se díval na mapě po nějakém pěkném místu s výhledem na okolní vrcholy Kavkazu. Ráno jsme se probudili do krásného počasí a jeli se podívat na místo, které jsem našel.

Po cestě jsme projížděli stavbou a postřehli překvapené výrazy z našeho auta na takovém místě. Louka byla dostatečně rovná pro rozbalení našeho kompletního kempu. Rozhodli jsme se doplnit zásoby v Mestii a zajít si na oběd. Městečko je poměrně pěkné, staví se tam množství hotelů a je zde vidět zaměření na turisty, u nás bych ho přirovnal ke Špindlerovu Mlýnu. Po návštěvě města jsme se přesunuli na obhlídnuté místo a při cestě dali pracovníkům nějaké sladkosti, jelikož nám ten den už po třetí museli na chvíli uhnout s bagrem, abychom mohli projet.

Po příjezdu jsme začali rozbalovat náš kemp a velký předstan. Popravdě, stavěli jsme ho poprvé a trvalo to trošku déle, ale příště to zvládneme za zlomek času. Jak jsme později zjistili, zaparkovali jsme na pastvě pro krávy, které nás zanedlouho přivítaly typickým zvoněním kravských zvonů, jak se vracely na večer z pastvin domů. Večer nás také navštívil místní pastevec, a jak se ukázalo zároveň majitel pozemku, který nás nejprve nechtěl nechat na místě stanovat. Po krátké rozpravě a zaplacení 50 GEL na dvě noci a pozornosti ve formě plechovky českého piva jsme se dohodli a mohli jsme zůstat.

První noc jsme byli trochu nervózní z býků, kteří zůstali na pastvě. Naše obavy byly ale zbytečné, naučili jsme se je odehnat od stanu do bezpečné vzdálenosti. Krávy jsou velmi inteligentní a zvídavá zvířata. My jsme pozorovali je a ony nás. V průběhu dne se u nás zastavilo několik skupinek pěších turistů, z Česka a Polska. Odpoledne nás navštívil majitel pozemku s celou rodinou, dovezli nám jako pozornost láhev domácího červeného vína.

Mít možnost strávit několik dní na takovém místě a jen si užívat zvuky přírody a výhledy na vrcholky hor. Takový zážitek nelze předat slovy, ale je mysl osvobozující. Ztratili jsme ponětí o tom, jaký je den, kolikátého v měsíci je nebo jak dlouho jsme již na cestě. Na východní straně se nám do mraků halila hora Tetnuldi s výškou 4858 metrů, po západu slunce se však vyjasnilo a ukázala se nám celá. Opravdu krásný moment. Následující den jsme se probudili do slunečného dne. Následovalo sbalení našeho kempu a ujištění se, že po sobě místo necháváme ve stejném stavu jak před naším příjezdem. Vydáváme se na cestu směr Ushguli.

Posledních přibližně deset kilometrů končí asfalt a začíná opravdové dobrodružství, drobné brody, velké díry, hodně houpavá jízda. Podvozek zvedáme na třetí stupeň a s citem pokračujeme k cíli. Po příjezdu k Ushguli nás poněkud nepříjemně překvapí strmá kamenitá cesta k našemu ubytování. Potřebujeme nabrat trošku rychlosti a doufat, že nebudeme muset zastavit. Stoupání bych odhadl na cca 25°, velké kameny, díry. Bohužel to nebylo to nejhorší.

Cestou k ubytování se cesta ještě zhoršila a zjistili jsme, že není kde zaparkovat, od domu jsem musel vycouvat úzkou uličkou cca 40-50 metrů a poté vyjet do prudkého kopce, kterým jsme přijeli. Stoupání 25-30° a velké kameny a díry. Nicméně tento oříšek nás čekal až další den. Teď se ubytovat a absolvovat procházku s výhledem na nedaleký ledovec. Později jsme si zašli na večeři z místních dobrot – sýr, plněné chačapuri, čaj a oblíbené limonády. Potkali jsme se s mladými turisty z Izraele a vyměnili si zážitky z cest.

9. den cesty - jezero u vodopádu v národním parku Mtirala, voda byla ledová, ale i v dešti osvěžující.

Ráno bylo svěží a chladivé a nás čekalo pokračování dobrodružné cesty přes vesnice Lentekhi a odtud do městečka Kutaisi. Bohužel téměř hned po odjezdu nás potkala závada právě na obávaném úseku odjezdu z ubytování. Při propadnutí kola do velké díry nevydrželo táhlo od sensoru výšky podvozku a prasklo. Poruchu jsme museli řešit před další jízdou, jelikož díky ní nám klesla přední část vozu a zadní zůstala na požadované výšce. Za pomoci ochotného místního řidiče mikrobusu, použití nástrojů z naší výbavy a trochu drátu jsme sensor opravili, podvozek resetovali a mohli se vydat na další úsek.

Cesta je ještě několik kilometrů bez větší údržby a samozřejmě bez asfaltu, plná děr, kamenů, vyjetých kolejí a několika menších brodů. Chvílemi si člověk připadal jako na jiné planetě, nekonečné pláně, otevřená krajina lemovaná vrcholky Velkého Kavkazu, jen se v nich ztratit. Cestou jsme minuli starý a opuštěný objekt po těžbě rudy. Z dostupných informací víme, že je celá okolní oblast zamořená zřejmě arzenem i z nemalého množství prosakujících rezavých sudů, které se v místě povalují. Nicméně místo není nijak zabezpečené proti vstupu.

Posledním cílem naší cesty po Gruzii byl kaňon Martvili, na jeho prohlídku jsme se vyspali v Guesthousu na kraji města Martvili a vychutnali si pověstnou gruzínskou pohostinnost za zvuku letního deště a zpěvu ptáků.

Následující ráno jsme se přesunuli na prohlídku kaňonu, po zaplacení je nutné sejít na nástupní místo, jelikož prohlídka je z části na nafukovacích kajacích, ale nebojte, i pro neplavce mají záchranné vesty. Plavba je zhruba na 15minut a stojí za to. Po skončení doporučuji procházku okolo kaňonu, kde je možné vidět krásné vodopády, divokou řeku a úchvatnou přírodu. Užili jsme si každý moment a vydali se zpět do města Martvili. Ten den nás čekali ještě dva cíle, místní lanovka, která by v žádném evropském městě už neprošla prověrkou bezpečnosti a pravoslavný kostel na konci trasy lanovky.

I když nejsme nábožensky založení, máme kostely rádi. Pro jejich architekturu, kouzlo a klid pro duši. Dokonce jsme dostali požehnání od zdejšího faráře, po prohlídce jsme se vydali zpět na cestu lanovkou. Obsluhující pán malou kabinu naplnil na maximum a po cestě zpět se lano prověsilo natolik, že jsme spodkem kabiny naráželi do větví stromů. Zážitek to byl. Jen co je pravda.

Ještě jsme dopřáli našemu Allroadu očistu na ruční myčce a zbavení se pár kilo bahna z hor a vydali se směr Turecko. Tady jsme si zarezervovali hotel u města Ordu. Hotel byl pro nás bohužel nutný, jelikož jsme si v průběhu Gruzie uhnali zažívací potíže a tak spaní nadivoko není to pravé ořechové. Zajímavostí je, že v Turecku nejde používat booking ani airbnb, jedině předem z jiné země, ale za podstatně více peněz než na přímo přes registraci v hotelu. V Ordu jsme strávili dvě noci, prohlédli si město, které má příjemnou atmosféru a je absolutně bez turistů cizích národností. Jen tak se procházet uličkami a nasávat místní kulturu. K nezaplacení.

Po těchto dnech jsme pokračovali dále s jedním přespáním do bulharského Plovdivu, který nás nadchl již cestou do Gruzie. Naštěstí pomalu a jistě odcházeli naše zdravotní obtíže a my si mohli zase naplno užívat cesty a krás navštívených míst. Z Bulharska jsme se vydali do Srbska se zastávkou na večeři v Bělehradu a cílem bylo překročit hranice s Maďarskem. Za nás je to vůbec nejhorší hranice ze všech na naší cestě. Řidiči zde hodně zmatkují, přejíždějí neustále z pruhu do pruhu ve frontě na kontrolu a často troubí.

15. den cesty - kaňon Martvili

Po několika hodinách se nám podařilo přejet hranice, samotná kontrola netrvala víc než 5minut a my si ulevili, že už nás žádná další nečeká. Cíl byl jasný, naposledy spát v našem střešním stanu. V Maďarsku není moc vhodných míst, nakonec díky již dříve zmiňované aplikaci iOverlander jsme našli opuštěné parkoviště kousek za Budapeští. Příjemně rovná plocha betonového parkoviště, které si postupně bere zpět příroda. Je sice u rušné dálnice, ale nic, co by nevyřešily špunty do uší. Mě i tak vzbudí pomalu i kýchnutí.

Z původního plánu dát si jen šlofíka a dotáhnout to domů byl nakonec osvěžující spánek až do pozdního rána, za což jsem byl po tolika kilometrech z předešlého dne rád. Dali jsme si poslední venkovní sprchu naší cesty a kolem druhé hodiny jsme dojeli domů. Unavení, spokojení, šťastní, ale i smutní.

Byla to zatím naše nejdelší cesta, zcela jistě nejdobrodružnější společná, která nás utvrdila v tom, že stojí za to objevovat a poznávat. Poznávat to, co ještě nezmizelo díky všeobecné globalizaci. Rozšiřovat si obzory, dělat radost úsměvem, poděkováním, naučit se pár slov cizí řeči, nebo se domluvit za pomoci rukou a nohou. To a mnohem víc, co člověk zažije na cestě, to, co se nedá předat slovy či snímkem, to vše stojí za to vyrazit. Každý moment a každou chvíli prostě být, žít a být živý. V dnešním uspěchaném světě jsou tyto momenty naprosto k nezaplacení a nejcennější zkušeností či vzpomínkou.

Cestujte, objevujte, myslete na přírodu, uklízejte po sobě, nasávejte vše nové a sdílejte vše dobré.

Autor:

Sověti ozářili Richarda Nixona radioaktivitou. Jeho agenti to zastavili trikem

Premium Při návštěvě v Sovětském svazu Richard Nixon sice přátelsky hovořil se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem v takzvané...

Test kočičích kapsiček. I z krmiva za deset korun může zvíře dostat vše

Premium Kočky nám sice někdy připadají mlsné, ale ony jen v miskách hledají to, co jejich tělu prospívá nejvíc: maso plné...

Extra steh po porodu navíc? Rodičky děsí ponižující husband stitch

Premium Přivést dítě na svět znamená pro většinu žen prožít si mnoho vypjatých chvil. Vyrovnat se s průběhem porodu nemusí být...

Mary Kay je 25 let na trhu! Vyhrajte a oslavte to společně s námi
Mary Kay je 25 let na trhu! Vyhrajte a oslavte to společně s námi

Mary Kay slaví 25. výročí na českém a slovenském trhu. To už je pořádný důvod k oslavě a při té příležitosti jsme si pro Vás připravili soutěž o...

Mohlo by vás zajímat