Lidové noviny přinášejí desetidílný projekt Kronika 20. století. Jednotlivé svazky budou vycházet každý pátek, počínaje dneškem.
První díl je věnován letům 1900-1909. První desetiletí 20. století jako by svým duchem patřilo spíše do století devatenáctého. Kdo prožil a přežil následující dekády, vzpomínal na tu první většinou s nostalgií jako na dobu klidu, jistoty a pořádku. Stefan Zweig mluví o prvních letech 20. století jako o „zlatém věku jistoty“. „Každý věděl, kolik vlastní, co mu náleží, co je dovoleno a co zakázáno. Vše mělo svou normu, svou určitou míru a váhu.“
Klasická měšťanská civilizace byla na svém vrcholu. Liberální kapitalismus a technické inovace zajistily Evropě do té doby nepoznanou prosperitu a moc. Pod přímou či nepřímou nadvládu evropských velmocí se dostala většina světa. Civilizační mise v koloniích zpochybňoval málokdo. Svět byl čím dál propojenější, ale na jeho mapě ještě existovalo mnoho „bílých míst“ lákajících k objevitelským výpravám. Neprobádané zůstávaly části afrického vnitrozemí stejně jako polární divočina. První člověk stanul na severním pólu v roce 1909 (Robert Peary), jižní pól si na své dobytí musel počkat ještě dva roky (Roald Amundsen v prosinci 1911 a Robert F. Scott v lednu 1912).
Války se pro Evropany i Američany staly vzdálenou vzpomínkou. Když už se bojovalo, tak na druhém konci světa - v jižní Africe nebo na Dálném východě. Zdálo se, že všechny problémy mohou být postupně vyřešeny, pokrok v lékařství, objevy v přírodních vědách i technické vymoženosti braly dech. V roce 1903 dokázali bratři Wrightové uletět v letadle 260 metrů, o šest let později přeletěl Louis Blériot La Manche. Necelý rok před tím sjel v Detroitu z pásu Fordovy továrny model T - první osobní auto dostupné pro všechny, skutečný symbol 20. století.
První desetiletí 20. století však nebylo tak idylické, jak by se zdálo ze vzpomínek těch, kteří později zažili verdunské zákopy, německou hyperinflaci, ruskou občanskou válku nebo nacistickou vyhlazovací mašinérii. Války byly sice vzdálené, ale nikoli humánnější. Zvlášť drastické bylo potlačování různých revolt v koloniích. Například během povstání Madži-madži v Tanganjice v letech 1905-1906 zabili němečtí vojáci na pětasedmdesát tisíc lidí. Hned na počátku desetiletí, během búrské války na jihu Afriky, „vynalezli“ Britové koncentrační tábory. Zavírali do nich nejen válečné zajatce, ale zejména ženy a děti svých nepřátel. Desítky tisíc z nich zemřely na podvýživu a nakažlivé nemoci. Zařízení se nicméně osvědčilo a v následujících desetiletích ho mohly dále zdokonalovat všechny diktátorské a totalitní režimy.
Také politický boj i v nejvyspělejších zemích měl k selance daleko. Politická moc byla převážně v rukou menšiny reprezentované majetnými muži. Všeobecné volební právo se prosazovalo jen pozvolna. Většina zemí i v Evropě však měla i k omezené demokracii dost daleko, z čehož těžila radikální opozice. Tak jako dnes děsí svět teroristé z řad fanatických muslimů, naháněli na počátku století vládnoucí třídě strach nesmiřitelní anarchisté praktikující individuální teror. Podařilo se jim zavraždit italského krále Umberta I. (1900), amerického prezidenta Williama McKinleyho (1901) nebo portugalského krále Carlose I. (1908). Vraždy hlav států většinou jen posílily represi, úspěch čekal v budoucnosti teprve na Vladimíra Uljanova, který v březnu 1902 vydal pod pseudonymem Lenin programový spisek Co dělat?. Tento návod jak organizovat revoluční stranu byl nepochybně jedním z nejvlivnějších textů 20. století.
Jiný vlivný text - ovšem zcela jiného ranku - vyšel o tři roky později pod titulem O elektrodynamice pohybujících se těles. Speciální teorie relativity Alberta Einsteina znamenala nejen převrat ve fyzice a dalších přírodních vědách, ale také prvořadý kulturní mezník. Svým významem srovnatelný dopad mělo i vystavení Avignonských slečen Pabla Picassa v dubnu 1907.
V mezinárodní politice bylo první desetiletí 20. století svědkem procesů, jejichž nebezpečnost nebyla současníkům většinou zřejmá. Poté co byl svět rozparcelován mezi jednotlivé velmoci, a zmizel tak ventil v podobě dobývání „barbarských“ území, nabývalo jejich soupeření stále nebezpečnějších podob. Francie, Británie a Rusko na jedné straně, Německo a Rakousko-Uhersko na druhé straně a lavírující Itálie uprostřed roztáčely zbrojní závody a horečně budovaly především válečná loďstva. Stále silnější Německo, nespokojené s velikostí své zámořské říše, zpochybňovalo status quo. V roce 1903 obdržela firma kontrolovaná německým kapitálem koncesi na stavbu Bagdádské dráhy, čímž byly ohroženy britské zájmy na Blízkém východě. Kolébkou neklidu však byl v Evropě především Balkán. Na Dálném východě porazilo Japonsko v roce 1905 Rusko v krátké, ale krvavé válce.
Češi vstupovali do 20. století jako sebevědomý moderní národ, kterému k naplnění jeho aspirací chybělo jediné - vlastní stát. Dobu v českých zemích vyplňovaly téměř permanentní politické střety mezi Čechy a Němci, kteří nebyli ochotni smířit se s rolí druhého národa. Vznik českého státu se zdál být v nedohlednu a jako politický program ho vyznávalo pouze pár fantastů. Hlavní proud české politiky spatřoval svůj úkol ve spravedlivějším uspořádání monarchie.
