ŘÍM/PRAHA Podnikat začínal ve stavebnictví, pak se vrhl na dráhu mediálního magnáta. Nakonec své obchodní impérium rozšířil na těžko zmapovatelnou síť prorůstající celou italskou ekonomikou. Své televizní výboje si v 80. letech nechával krýt vládou socialisty Bettina Craxiho. Hned v následující dekádě ale dokonal zemětřesení na politické scéně založením zcela nového hnutí, z nějž se stal hegemon italské pravice. Na německou kancléřku Angelu Merkelovou familiérně vybafával schovaný za sloupem, jen aby ji o pár měsíců později nechal před novináři potupně čekat, až kousek opodál dotelefonuje...
Silvio Berlusconi je považován za politika řídícího se dvěma jednoduchými zásadami. Tou první je úspěch za každou cenu, druhou pak železné pravidlo „dělám si, co chci“. Řídí se jím ve vztahu k domácím politikům, světovým státníkům i svým partnerkám.
A jeho manévrování mu nejednou přineslo body. Ve stejné době dokázal být spojencem amerického prezidenta (tehdy George W. Bushe) a přitom s jeho ruským protějškem (tehdy Vladimirem Putinem) pomocí plynovodu South Stream posilovat vliv Moskvy v Evropě. Občas nicméně narazil – například když Bushova nástupce Baracka Obamu chválil, že je „opálený“.
Doma v Itálii mu nicméně jeho – diplomaticky řečeno – přímočarý styl politiky vychází. V roce 1994 vyhrál volby jen pár měsíců poté, co založil hnutí Forza Italia (Vzhůru, Itálie). U moci zůstal jen necelý rok, v roce 2001 se ovšem triumfálně vrátil a v premiérském křesle se udržel celých pět let. Pak se sice musel na dva roky odporoučet do opozice, v roce 2008 ale už zase slavil volební vítězství. A je jedno, pod jakým jménem. Nyní je to Lid svobody, před pár dny ale přinesla agentura Bloomberg zprávu o jeho dalším marketingovém triku. Své hnutí prý hodlá opět přejmenovat, prý jednoduše na „Itálii“.
