Náhrada Michala Pavlíčka mladým Lukášem Martínkem v napjatě očekávaném programu šedesátin Luboše Andršta byla obecenstvem zjevně akceptována jako nanejvýš přijatelné řešení. A dramatická situace kolem hlavní hvězdy letošního ročníku, chicagského veterána Jamese Cottona, který do Šumperka dorazil - v důsledku stávky na pařížském letišti - bez veškerých zavazadel, včetně léků a sady harmonik, se nakonec také vyřešila.
Škola dylanovského frázování Páteční večer otevřelo suverénně znějící akustické maďarské trio Jack Cannon, s přirozenými přesahy do reggae a dalších blues příbuzných oblastí. Stylově přísnější duo Retro blues potěšilo dobře zvládnutým soundem a také českými texty, velmi zdařilými zvláště tam, kde se úzce opírají o originál (Hoochie Coochie Man či Nobody Knows You When You’re Down and Out). Slovenská Silvia Josifoská představuje osvědčenou jistotu, s vybroušeným repertoárem a výbornou kapelou, v níž kvákadlo kytary a pečlivě volené tóny harmoniky vytvářejí s hlasem zpěvačky přímo pralesní zvukový kolorit.
Poněkud méně výrazně vyzněli někteří zahraniční hosté, například stylově příliš neujasněné irsko-německé duo Trevor Hansbury a Thomas Sheid nepřekročilo standard evropské klubové scény, zatímco rockové písničkářství polských Sciganů vypovídalo hlavně o ambicióznosti kapely.
Stoupající hvězda americké scény Wanda Johnsonová ovšem mohla s masivním soundem Shrimp City Blues Bandu a hlasem balancujícím na pomezí blues a soulu být ve střízlivější programové konstelaci hvězdou festivalu. Takto byla poněkud zastíněna finálním blokem kanadské Sue Foleyové, jejíž nepolevující smršť představovala nejsilnější zážitek letošního ročníku. Vyzrálá kytaristka se solidním uzemněním v tradici skladeb Memphis Minnie, školou dylanovského frázování a až rockabillyově strohou hrou ale okouzlí především nevídaným nadšením pro věc. Díky tomu jí jde od první chvíle všechno jako na drátkách, publikum má rázem v hrsti, kytara hraje jakoby sama od sebe, tři hoši v kapele jsou ztělesněné porozumění.
Sobotní filmový program byl věnován zbytečné asanaci legendárního trhu na chicagské Maxwell Street - poučný, leč povědomý příběh o radničních metodách. Nicméně na dokument byl pohled asi přece jen příliš jednostranný, což je ovšem také povědomé. Odpolední jazzový koncert představil jednak velice kvalitní romský Péťa Korman Hot Jazz, jednak Ondřej Pivec Organic Quartet a trio Rudyho Linky, jejichž vazby na blues nejsou v obou případech ani tak věcí přímého posluchačského zážitku, jako spíše teoretických konstrukcí. Dvakrát šest harmonik Zpěvák a harmonikář Curtis Salgado se - podobně jako Johnsonová den předtím - ocitl v poněkud nevděčné pozici nedoceněného předskokana, bezprostředně po něm totiž nastoupila kapela napjatě očekávaného Jamese Cottona. Po poněkud prodlouženém rozjezdu, vyplněném ostrými čísly dvojice zpívajících kytaristů a baskytarovými exhibicemi, se objevil třiasedmdesátiletý veterán chicagské scény, kromě operovaných hlasivek poněkud handicapovaný vypůjčenou sadou harmonik a snad i nepatřičným mikrofonem.
Údajně je Cotton zvyklý mít na každý koncert šest harmonik v ladění A a šest v D u nás téměř neznámé značky Seydel, paradoxně vyráběné pár kilometrů za našimi hranicemi. Nicméně hráče tohoto formátu podobné problémy stěží postaví mimo provoz, a přítomní harmonikáři v publiku tak mohli sledovat, jak se James Cotton propracovává ke svému legendárnímu soundu, zatímco jeho band vyhrává s až povážlivým nedostatkem úcty k mistrovu věku.
Festival Blues Alive, jehož třináctému ročníku lze vytknout snad jen zbytečné oslňování publika reflektory, může být sám se sebou věru velmi spokojen.
HODNOCENÍ LN ****
XIII. Blues Alive, Šumperk, 13.-16. listopadu 2008
