Právě skončila Příští vlna, nejstarší festival prezentující alternativní scénu, v běhu je festival 4+4 dny v pohybu a nedávno se uzavřel první ročník přehlídky outdoorového divadla. Česká divadelní alternativa je dnes mohutný proud aktivit. Snad až příliš mohutný, taková jedna velká bouda pro všechny voříšky.
Výklad pojmu alternativa je prostý – znamená vymezování se vůči něčemu, v našem případě vůči oficiálnímu, dejme tomu institucionalizovanému divadlu. Jenže to, co platilo v době, kdy se emancipovala divadla malých forem, později označovaná jako studiová, už neplatí. I v oficiální divadelní síti dnes vznikají pěkné divočiny a underground se dere do ústavů, do kterých by před dvaceti lety sám ani nepáchl, anebo by tam ani nebyl vpuštěn.
Celkové rozvolnění vzbuzuje občas dojem, že kdyby někdo ortodoxní alternativce, pyšnící se schopností hrát třeba s ploutvemi na rybníku, postavil před skutečnost, že od zítra budou mít k dispozici zlatou kapličku, zahodí svou svobodu a nonkonformismus a poběží.
Alternativní Brook?
Jestliže v roce 1996 Jan Dvořák a Vladimír Hulec vydávali první knihu o divadelní alternativě v 90. letech a shodně v předmluvách psali, že často přehlížený okraj zpravidla nestojí o publicitu a příliš se o něm neví, zní to dnes poněkud kuriózně. Za třináct let alternativa rozkošatěla, pronikla všude a touží po stejných poctách jako oficiální scéna, vůči níž by se měla vymezovat, z několika stran je občas možné například zaslechnout stížnosti, že postrádá kategorii v Thálii.
Festival Příští vlna se dnes koná i v kostele svaté Anny, což je mimořádný duchovní prostor, a když se tu jako součást programu uvádí oratorium Vladimíra Franze, je to přinejmenším zvláštní. Podle jakého klíče se dělá taková dramaturgie, podle toho, že autorův zjev je excentrický? To není žádný útok na Příští vlnu, která za patnáct let své existence úctyhodně zmapovala domácí divadelní okraj a jistě přispěla k jeho emancipaci, to je pouhé konstatování stavu. Stejně tak se před časem na festivalu objevila inscenace Petera Brooka Sizwe Banzi je mrtev. Brook byl novátor a jeho import je vždy záslužn, ovšem s alternativou přece nemá nic společného. Invenční umělec vždy dělá něco nového, ale neříká se tomu alternativa. Podle tohoto klíče by se nám do té škatulky vešli všichni od Jana Grossmana třeba až po Dušana Pařízka.
S vymezením pojmu alternativy byly vždy potíže, ale za minulého režimu bylo vše tak sešněrované, že když se objevily nové jevy a přesahy, nebyl problém je pojmenovat a příslušně zařadit. Dnes se zdá, že hlavním kritériem není hledání nových prostředků a odvaha riskovat, ale spíš to, jestli se hraje v nedivadelním prostoru.
Jakmile se i hraje ve zdevastované fabrice, na nádraží, ve vypuštěném bazénu, ve sklepě, v lese, na ulici – čili kdekoliv bez rampy – jde o alternativu. Není to přece jenom primitivní kritérium? Stejně jako vzývaná mezižánrovost a pohyb na hraně. Jenže ono opravdu není samospasitelné, když všichni dělají všechno. Dramaturgyně Vlasta Gallerová, která nejen v 80. letech probojovávala studiové postupy i v kamenném divadle, soudí, že alternativa dnes ztratila obsah. „Je to jako s pojmem tradiční, který má dnes pejorativní nádech, ale nikdo neumí vysvětlit proč. A přitom na tradici přece nic závadného není.“ Co divadlo snese a divák vydrží Zdá se, že potíže s alternativou souvisí i s proměnou katedry loutkového divadla DAMU, která si alternativu přibrala rovnou do svého názvu. „Loutkárna“ se postupně přetransformovala v jakousi alternativu činohry a pojala stejné ambice.
Studenti KALD považují za samozřejmé, že mají stejné možnosti jako jejich činoherní kolegové, ale přitom procházejí jiným výběrem a logicky by měli procházet i jinak specializovanou výukou. Také není žádným tajemstvím, že kdo není přijat na činohru, zkouší štěstí na KALD. Loutka je pak zahnaná do koutku jako cosi přežitého.
Také Vladimír Just se domnívá, že o jasné vyprofilovanosti nezávislé scény dnes nemůže být řeč. „Dobré, rozuměj vyprofilované, proti konvenci jdoucí divadlo s vlastní poetikou se v posledních dvaceti letech hraje jak v plyši, tak ve sklepech, na lodi a v cirkusu.“ Podle něj se dříve zřetelně vyhraněné póly oficiálního a nezávislého dokonale pomíchaly, když i scéna nejkamennější se v posledních letech pravidelně vracela tam, odkud ji kdysi čeští obrozenci vyvedli – do Boudy. A připomíná Magora Jirouse, Buchty a loutky a postmoderní operu o Miladě Horákové v Národním divadle.
Podle Justa jde také o to, na čem jsou ti kteří „nezávisláci“ nezávislí. Na penězích jsou totiž závislí kompletně všichni, od Národního až po MeetFactory. „Jde o jen o to, zda se ta závislost nějak projeví v poetice, ve vnějších efektech, univerzálně jako panel přenosný na festivaly či v míře servility vůči panujícímu vkusu, vůči médiím, o servilitě vůči mocným nemluvě. V tom případě – i vzhledem k žebračence, kterou je (ne)podporováno – je pro mne pořád nejnezávislejší starožitně sousedské Vašinkovo Krytové divadlo.“ Rysem posledních let je i stálé objevování Ameriky a přesvědčování o výlučnosti projektů, u nichž je často na první pohled viditelné, že vaří z vody a jsou eklektické. Jestliže si někdo pojmenuje festival jako outdoorový a míní tím, že jde o divadlo za dveřmi, je to prostě směšné, Jana Bohutínská v A2 trefně píše, že Příští vlna hledá identitu samotné alternativy, neboť ji dnes už nelze definovat. A také, že underground je hledáním toho, co divadlo snese a divák vydrží.
Vydávat proces, cestu za kategorii je sice alibismus, ale budiž. Vladimír Just vidí finance jako faktor, který alternativu podmiňuje, pak je ale při všech pochybnostech o dnešním divadelním okraji třeba zmínit jeden důležitý aspekt. Mnohá snaha tu v sobě nese přinejmenším zárodek nového, přitom však živoří v příšerných podmínkách, zatímco některá institucionalizovaná divadla s beztvarou a z velké části komerční dramaturgií pobírají tučné dotace. Jako příklad za všechny: dnešní Městská divadla pražská. Ovšem to už je zase jiná píseň. A nejspíš i palčivější než rozbředlost dnešní divadelní alternativy.
