Mezerami mezi mraky pronikají mírné paprsky odpoledního slunce. Nedaleký les je cítit mokřinou. Na světle zelených loukách se pasou béžové krávy s telaty. Polní cesta se ztrácí mezi kopci českého pohraničí. V blízké vesnici není vidět živáčka, jen černé slepice a kohout s blyštivým zeleným ocasem se promenují v posekané trávě. Klidné místo, jako stvořené pro meditaci. Právě zde, v Dobré Vodě nedaleko Toužimi, leží klášter cisterciáckého řádu přísné observance neboli trapistů.
Observance znamená zachovávání (míněno řehole). Kratší jméno řádu, který má (i v Česku) mužské a ženské kláštery, se odvozuje od francouzského kláštera La Trappe. Tamní mniši se totiž v 17. století rozhodli, že se „vrátí ke kořenům“ – budou zachovávat co nejvěrněji řeholi svatého Benedikta, zakladatele řádu benediktinů (jehož mladší odnoží cisterciáci jsou).
Důležitou roli v životě trapistů hraje mlčení: mniši spolu mluví jen v případě nutnosti, například při práci. Je totiž prostředkem, který má vytvořit vhodné podmínky k modlitbě. Mimo jiné skládají i slib stability. Po celý život setrvávají ve svém klášteře – na rozdíl od jiných řádů, jejichž členové mohou postupně sloužit na různých místech.
V řádových pravidlech také stojí, že každý trapistický klášter se musí uživit. A platí to i pro české převorství Nový Dvůr v Dobré Vodě. „Náš život se dělí mezi práci, modlitbu a četbu. Všechny tyto prvky vytvářejí harmonickou skladbu mnišského života,“ vysvětluje mi vyrovnaným hlasem bratr Jiří u stolu v prostorné hovorně klášterní budovy, jednoho z mála míst, kam smí vstoupit host. V přilehlém moderním kostele se pak můžete účastnit bohoslužeb, jež se zde konají několikrát denně.
Mniši (nejen trapisté) pracují od nepaměti a od nepaměti své výrobky i prodávají. „Třeba svatý Benedikt určuje, že mniši mají prodávat zboží levněji, aby nevzbuzovali pohoršení,“ říká bratr Jiří. To prý ale dnes kvůli konkurenci není možné.
Během josefínských reforem byly v habsburské monarchii zrušeny všechny mnišské řády, jejichž členové nevyučovali nebo nepracovali v nemocnicích či starobincích, tedy nevyvíjeli nějakou „společensky prospěšnou“ činnost, což se týkalo i trapistů. Proto mnišské výrobky v Česku nemají takovou tradici jako třeba ve Francii. Ale například premonstráti v Želivě produkují pivo.
Převorství Nový Dvůr se díky své architektuře (dílo světoznámého britského architekta Johna Pawsona a Čecha Jana Soukupa) stalo jedním z nejznámějších opatství v Česku. Byť v něm řádoví bratři začali žít až v roce 2002. Přišli z Francie, z převorství v Sept-Fons, kde žije na osmdesát trapistů. V Novém Dvoře jich bydlí kolem dvaceti.
Tajemství výroby
Samotné opatství tvoří dvě bělostné budovy, ladící s černo-bílými rouchy mnichů. Procházíme kolem přízemního domku, před nímž se dva dělníci v montérkách opírají o traktor. Zde bude ubytovna pro hosty (samozřejmě mužského pohlaví), kteří se rozhodnou v klášteře strávit několik dní. Dovnitř do domku může na rozdíl od kláštera vejít kdokoli, kdo má právě cestu kolem. Podle bratra Jiřího se lidé (většinou jde o výletníky či cyklisty) mlčenlivých mnichů neostýchají, o víkendech tu bývá celkem živo.
Pod klenutým stropem se totiž nachází obchůdek s produkty, které mniši nabízejí. Na většině z nich je nápis Abbaye de Sept-Fons – vyrobili je trapisté v domovském klášteře. Dva výrobky však pocházejí z novodvorských laboratoří, jde o hořčici a pleťový krém. „Hořčice a krém jsou dvě odlišná odvětví, takže si říkáme, že kdyby se jednomu nedařilo, uživí nás to druhé,“ vysvětluje mi bratr Jiří, mladistvě vyhlížející muž s brýlemi. V opatství má na starosti ekonomiku. „Nejde nám o zisk, my se prací živíme,“ dodává, „navíc můžeme pracovat jen zhruba dvě a půl hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne. Podle toho se musí řídit i druh výroby.“
Na tmavě hnědé poličce je vyrovnáno do malé pyramidy několik světlounce zelených krabiček. Na nich je tmavě zelenou barvou vyvedena značka – Bio gamme (francouzsky biořada). A také název celého produktu – Cr`eme Réparatrice. Zatím krém s výtažkem z obilných klíčků (bez parabenů a parfemace) v žádných českých obchodech neseženete. V budoucnu by ho měla distribuovat firma Biomarket, čeká však na dodání vzorků.
Padesát mililitrů krému v obalu z recyklovaného materiálu stojí přímo v klášteře čtyři sta korun. „Prodáváme ho zatím zejména ve Francii a máme na něj dobré ohlasy. Vím o deseti lidech, kterým po něm zmizel ekzém,“ říká bratr Jiří a ukazuje mi krabičku s krémem vonícím po obilí. Jde o jediný český výrobek s mezinárodním certifikátem Ecocert. Jedinou složkou krému, která není čistě přírodní (téměř polovina z celkového množství přísad pochází z ekologického zemědělství), je konzervační přísada. Krém kromě obilných klíčků obsahuje i lipovou vodu nebo květ pomerančovníku.
Když vyzvídám, jak se krém vyrábí (v laboratoři ho má na starosti jeden z bratrů, k ruce má zhruba čtyři pomocníky) a jak mnichy napadlo, že se budou živit zrovna výrobou pleťového krému, už tak tichý bratr se stává ještě uzavřenějším: „Jeden z našich bratrů se tomuto řemeslu naučil, mohli jsme tedy využít jeho zkušeností.“ Tato odpověď mi musí stačit. Dozvím se už jen to, že přísady do krému jsou dováženy z ciziny.
Francouzské dědictví
Mnohem populárnější než kosmetická novinka je trapistická hořčice, jež se kromě Česka prodává i ve Francii, Německu, Rakousku nebo Maďarsku. Existují čtyři druhy výrobku (dva v biokvalitě, hořčice stojí kolem 80 Kč). „Určitě je úspěšná. My ji ale nevyrábíme do zásoby, jen na objednávku. I když několik kousků tu vždy seženete,“ vysvětluje bratr Jiří. Kromě hořčice je v klášteře k mání i marmeláda (zákazníci jsou nadšení z fíkové s portským vínem), káva (patří ke komerčně nejúspěšnějším produktům), kakao či potravinové doplňky – například Germaflex (na klouby) nebo Germalyne. Jde o produkt z obilných klíčků, který vymysleli mniši ze Sept-Fons už během druhé světové války. Prý pomohl mnoha Francouzům v okupované zemi, protože se dal koupit bez potravinových lístků.
Bratr Jiří se pomalu loučí: „Ve Francii jsou mnišské výrobky synonymem kvality. Lidé vědí, že se jim bratři věnují s maximální péčí. V Česku zná naši tradici jen málo lidí. Ale situace je lepší a lepší.“
O autorovi| Eva Hlinovská, redaktorka Pátku
