Francouzská dramatička Durasová hru napsala na základě skutečného kriminálního příběhu, který se odehrál ve Francii v minulém století, jen pozměnila některé reálie. Hra je z roku 1968, slavnou interpretkou vražedkyně Claire byla Madelaine Renaudová, v nedávné minulosti ji hrála například Suzanne Flonová. Jde o příběh manželského páru, jejichž vztah je již delší dobu vyhaslý. Žena zabila svou hluchoněmou sestřenici, která u ní pracovala jako hospodyně. Rozsekala ji na kusy, které postupně vhazovala do nákladních vlaků projíždějících městečkem, v němž žila. Pouze hlava nebyla nikdy nalezena a Claire, která se přiznala k vraždě a přijala trest, odmítla sdělit své důvody svého činu i to, kam hlavu ukryla. Motiv neexistující hlavy se v dialozích stále vrací, jako zvláštní memento, symbol.
Hru tvoří dvě části - dva výslechy, které spojuje postava Vyšetřovatele. Ten nejprve hovoří s manželem a posléze s obviněnou. V zásadě jde o jednoduché dialogy, jejichž napětí se ale rafinovaně stupňuje. Stále víc směřují do hlubších vrstev psychiky obou zpovídaných a odkrývají podivuhodné stavy duše, zasuté vzpomínky. To vše nakonec zasahuje i samotného Vyšetřovatele. Dialogy by jistě bylo možné vizuálně ozvláštnit a opentlit různými výtvarnými metaforami, ale mladý režisér vsadil vše na důsledně dodržovaný minimalistický styl - ve středu jeho pozornosti je pouze právě probíhající slovní duel a odkrývání mnohovýznamovosti textu. Dosáhl tím místy až podoby rozhlasové hry či scénického čtení a takový tvar na jevišti přece jenom chvílemi působí velmi artistně a vyžaduje maximální pozornost. Mohl si však takový luxus dovolit, protože měl k dispozici vynikající herce. Scéna odpovídá střídmé poetice, je tu pouze stůl a židle a velké podlouhlé neprůhledné sklo, které odráží herce i publikum
Vyšetřovatel Vladislava Beneše zde není ani policistou, ani advokátem ani spřízněnou duší, je abstraktním tvorem, který pozoruje oba jedince, snad by mohl být i jakési alter ego samotné autorky. Klade stále nevzrušeným tónem jednu otázku za druhou a do určitého bodu je veden pouze umanutostí proniknout co nejhlouběji k celé záležitosti. Postupně jakoby ho odpovědi deprimovaly a děsily a on rezignuje. Jako prvního má na tapetě manžela Pierra.
Jiří Štěpnička drží zprvu dekorum ochotného svědka, který bude vypovídat, aby přispěl k objasnění případu. Nezúčastněně hovoří o mnohdy bizarních faktech, o zvláštním snu, který předjal Claiřin čin. Jeho hlas je plný již dávno prožité deziluze, lhostejnosti. Mluví o své ženě věcně, trochu i s posměchem a s ironií, objevují se tu i různé komické prvky. O to překvapivější je náhlé přiznání silného citu, který k ní vždy cítil. Citu, který nebyl opětován. Je to naléhavé a nepříjemně se vnucující svědectví o životě, který protekl mezi prsty. A hrdina už chce být jenom sám.
Druhá část hry patří jeho ženě Claire v podání Kateřiny Burianové, která je lehce šílenou vražedkyni, která si s rozkoší své bláznovství pěstuje. Má udiveně rozevřené oči a svůj naivně dotčený pohled upírá na Vyšetřovatele při každé odpovědi. Mluví s jakousi samozřejmostí - ať už líčí, co provedla, nebo popisuje, jak ji její sestřenice popuzovala svou tloušťkou. Jakoby si stále ze všech tropila blázny, nehledě na to, co nazývá svou anglickou milenkou. I z ní však vytrysknou emoce a zahlédneme jen zábleskem skutečný stav jejího vědomí. Hranice mezi normálností, bláznovstvím fikcí a realitou však zůstává rozmlžená.
***
HODNOCENÍ LN ****
Marguerite Durasová: Anglická milenka
Překlad: Daniela Jobertová
Režie: Daniel Špinar
Výprava Linda Jiříková
Dramturgie: Iva Klestilová
Národní divadlo, scéna Kolowrat, premiéra 22. 11.
