Někdy je těžké odhadnout, jestli se před námi odehrává show s rafinovaným postojem, nebo jen notně bláznivá a dekadentní post-post-jízda. Kanaďanku Merrill Nisker čili Peaches („Broskve“) proslavilo napětí mezi tím, co je u ní jasné jako facka a co naopak nejisté a nevyslovené. Kombinuje syrové electro a rockové riffy hrubé jako šmirgl, přičemž na sebe bere otevřené sexuální výzvy, narážky a rýpance, jaké tradičně procházejí rockerům. Ale co se stane, když místo upřímně pudového svalnatce zařve holka slogan „fuck the pain away“, tedy „bolest přebij šoustáním“? Peaches jedná s mužskou silou, viz i (vtipný? strašný?) klip Beat It, kde si to rozdává (rozuměj v pěstní rvačce) s Iggym Popem. Kontroverzní bourák sálů Peaches předskakovala Nine Inch Nails i Björk, teď ji do Archy přiváží festival pro alternativu všeho druhu Stimul. Předskakují Like She, tedy čím dál sehranější parta kolem Pavly Malinové ze Vsetína – je mladší, křehčí a poetičtější než Peaches, ale vlastně se snaží vykřičet do publika podobné pocity. Pořadatelé varují: „Muži, kteří se přijdou podívat na interesantní sexy holku, budou pobiti vlastními zbraněmi.“ Sedmdesátníci se možná vyskytují v soulových žebříčcích, ale v tanečních hitparádách jich je poskrovnu. Yoko Ono se daří: před dvěma lety si na albu Yes I’m A Witch spiklenecky vyznala city s mladšími (Flaming Lips, Antony &The Johnsons), letošní londýnský koncert (na festivalu pořádaném Ornettem Colemanem) prý skončil přesvědčivě. Poprvé od roku 1973 sáhla k lennonovskému názvu kapely Plastic Ono Band, který dnes vede syn Sean Lennon. Abstraktní funk Ask The Elephant! i electro The Sun Is Down vycházejí bezvadně, trocha jekotu se snese a laciného new age je tu jen málo: tuhle formu bychom v 76 letech chtěli mít!
Když Peter Gabriel přizval do soundtracku Posledního pokušení Krista muslimského zpěváka Nusrata Fateh Ali Khana, chytrý pop byl náhle bohatší o jedinečnou tradici „qawwali“. Tvoří ji horečnaté výměny zpěváka a mužského sboru, jejichž seance vsedě na zemi se (pro ortodoxní islám kacířsky!) šroubují až k transu. Ali Khan zněl jako soulman, proto ho remixovali Massive Attack a Eddie Vedder z Pearl Jam s ním nahrál duet. Předčasně zemřel, teď k nám poprvé míří jeho následníci. Rodinná sestava Saifuddinů má dobrou pověst: dědeček byl dvorním zpěvákem u posledního vládce moghulské dynastie v Dillí, jehož vládu ukončila britská kolonizace.
Je záhada, proč skvělá televizní verze „jazzové opery“ Suchého a Šlitra z roku 1966 musela čekat na vydání na DVD až doteď. Přitom Procházka není jen silným momentem S+Š, mysteriózní Tety Hany Hegerové a křehké, ale prohnané Vanilky Evy Pilarové. Dotažený černobílý film je důstojnou součástí díla Miloše Formana a kamera Jaroslava Kučery z něj činí jasnou položku české nové vlny. Šlitrův sen uspět na Broadwayi se nenaplnil, ale napsat velkou formu svedl: ať už posloucháme Nevyplacený blues, šansonové mikrodrama Proč je to tak nebo finále: „Andělé budou, i když my tu nebudem / sedat na kormidla strojů, lítat lidem do pokojů / pro poezii dnů nevšedních!“
***
Peaches Praha, 3. října Divadlo Archa
Yoko Ono Plastic Ono Band Between My Head And The Sky Chimera
Qawal Najmuddin Saifuddin and Brothers (Pákistán) Praha, 3. října kostel sv. Šimona a Judy
Semafor, Suchý & Šlitr DVD Unikáty + Dobře placená procházka Supraphon
