Herečka Michele Mercierová, autorka Anne Golonová, dabérka Libuše Švormová a zpěvačka Leona Machálková o tom, jak jim příběh o krásné markýze změnil život.
1. Angelika
Francouzskou herečku Michele Mercierovou filmová role Angeliky proslavila
Michele Mercierová vzdoruje, ale pak ráda podlehne osudové lásce svého manžela, Joffreyho de Peyraca, kterého střídavě ztrácí a nachází.
Tato přeslazená zápletka, jež fascinuje už několik generací, znamenala pro Mercierovou výtah ke slávě. Stejně krásná jako jí generačně blízká Brigitte Bardotová se na roli svůdné markýzy skvěle hodila. Něžná tvář, perfektní postava a velké jímavé oči, které často propukaly v srdceryvný pláč, ale i emancipace, ráznost a jistá tajuplnost zajistily Michele přízeň mužů na celém světě.
Umění správného svlékání
„Ta grácie, s jakou si rozepla šaty, které se jí pomalu sesunuly na zem a ona z nich elegantně vykročila... to byl moment, na který nikdy nezapomenu,“ rozplývá se Maxence Bilodeau z kanadské televize CBC, který momentálně natáčí dokumentární pořad o autorce románové předlohy Anne Golonové. „Znám všechny ty filmy nazpaměť, Michele Mercierovou jsem miloval jako všichni mí vrstevníci, byla tak sexy, prostě bohyně,“ pokračuje padesátiletý Kanaďan.
Michele Mercierová, alias Angelika však neuchvacovala jen muže. Byla a je vzorem pro mnoho žen. „Díky ní jsem ztratila komplex ze svých špičatých kolen,“ říká dvaatřicetiletá učitelka Karolína Nová a sedmadvacetiletá reklamní agentka Petra Slámová ji doplňuje: „Pro mě to byla výjimečná žena. Když jsem v nějakých dvanácti letech četla Harlekýnky, ty hrdinky byly všechny submisivní, takové útrpné. Angelika naproti tomu byla zosobněním ženské síly - nezávislá a akční ženská, která měla vůli vzepřít se osudu. Nenechala se sebou vorat. To se mi líbilo,“ směje se Slámová.
Michele Mercierová toho měla s nezávislou Angelikou hodně společného - stejně jako ona toužila po volnosti, odpoutání se od přísných rodičů a konvenčního života. Jejím velkým snem byl balet. V šestnácti byla přijata jako baletka ve svém rodném městě, letovisku Nice, ale to jí bylo brzy málo. Odešla do Paříže, kde získala angažmá v divadle na Champs-Elysées. V Paříži navštěvovala kurzy herectví. První filmovou roli ztvárnila ve snímku s názvem Luciferova dcera. Její osudová role Angeliky přišla v pětadvaceti. První díl, Angelika, markýza andělů, byl natočen v roce 1964, a další během pěti let. Jakkoli se obecenstvo v kině dojímalo romantickým příběhem, na „place“ to bývalo na ostří nože. Michele Mercierová si nesedla s producentem ani s režisérem. Kvůli napětí, které mezi nimi panovalo, produkce dokonce uvažovala o tom, že roli Angeliky po třetím dílu přeobsadí. Nouze o adeptky by nebyla - před Mercierovou se uvažovalo o Catherine Deneuveové a Jane Fondové - jenže diváci si Michele tak zamilovali, že filmařům nezbývalo, než si ji hýčkat.
Se skřípěním zubů překousli i to, že se Michelin přítel Alain Nebot dožadoval přítomnosti u erotických scén, čímž uváděl do rozpaků herecké partnery své milované. Jenže vrtochů přibývalo a režisérovi Bernardu Borderieovi došla trpělivost. Původně zamýšlený šestý díl Angeliky už nevznikl.
„Peyrac“ ji nechtěl
Michele Mercierová prožila během pěti let natáčení mnohé citové turbulence. Zamilovala se do Roberta Hosseina, představitele charismatického hraběte Joffreye de Peyrac, ten ale její lásku neopětoval. Spíš naopak. Vyhýbal se jí, jak mohl, a hovořil o ní jako o namyšlené, povrchní herečce.
Několikrát se vdala, aby se vzápětí zase rozvedla. Ve vzpomínkové knize, kterou na základě jejího vyprávění sepsal Henry Jean Servant, herečka na adresu mužů říká: „Všichni muži, kteří mě obklopovali, se pokoušeli svést a dobýt markýzu andělů.“
Svou životní roli bere jako úděl. „Angelika mě dlouho strašila a já jsem nenašla způsob, jak se jí zbavit. Naučila jsem se ji brát jako malou sestru, s níž musím žít,“ vyjádřila se ve vzpomínkové knize H. J. Servanta.
Červená knihovna na plátně Anne Golonová, autorka předlohy, podle níž filmy o Angelice vznikly, byla z filmové podoby svého příběhu rozladěná. Na natáčení se šla podívat jen jednou, ale produkce hercům zakázala bavit se s ní. „Chovali se k ní přezíravě,“ vypráví její dcera Nadia. „Nechtěli ji na place asi i kvůli tomu, že ten příběh dost změnili. Natočili červenou knihovnu, film, který vám hezky vyplní večer, ale se seriózní literaturou nemá nic společného. Navíc z Angeliky udělali vrtošivou, rozmazlenou ženskou, která se k mužům chová velmi frivolně,“ vysvětluje Nadia s poukazem na to, že v knižní podobě je sice Angelika na svou dobu pokroková, emancipovaná a nestydí se ani za tělesnou lásku, což bylo na konci padesátých let tabu, ale ve filmu z ní udělali v podstatě prostitutku.
„Asi to nebyla chyba Michele Mercierové. Ona měla sice hezkou tvář, ale v hlavě toho asi moc neměla, tak bych jí ani neměla za zlé, že se nechala tak zmanipulovat. Ale mrzí mě, že filmaři vůbec nepochopili, o co v knize jde,“ říká Anne Golonová a dodává, že by si přála jednou vidět film s Angelikou, která bude odpovídat postavě, jakou napsala.
Život ve stínu filmové postavy
Michele Mercierová se z filmového světa téměř vytratila. Tu a tam se sice objeví v menších rolích, občas i v televizních pořadech, kde se téma hovoru točí - jak jinak - okolo Angeliky. Čas od času také vydává své vzpomínkové knihy (Angelika se ztraceným srdcem, 1987; Angéliquement vôtre, 1996; Nejsem Angelika, 2002).
Před pár lety utrpěla infarkt, který naštěstí nezanechal trvalé následky. Její někdejší slávu připomínají už jen reprízy filmů o Angelice. Ve svých osmašedesáti letech žije sama a donekonečna novinářům opakuje: „Já nejsem Angelika!“
