Známý publicista Petr Koubský, jehož názorů si vážím, to popsal jako „definitivní konec Mirka Dušína“. A doplnil něco v té souvislosti, že doufá, že Vladimír Mlynář „to, co prodal“, prodal dobře, protože dvakrát to prodat nelze. Myslím, že je to značně přehnané tvrzení. Nenazval bych bývalého novináře a ministra Mirkem Dušínem. Nejsem si jist, zda oním abstraktním zbožím na prodej byla míněna duše, či něco více konkrétního, třeba důvěrné informace o řízení státu. Ale tak či onak bych řekl, že to zas tak extrovní zboží nebude.
A neviděl bych v tom tragédii. Celkem mě překvapuje, že se nástupu Vladimíra Mlynáře do managementu nejsilnější investiční skupiny v zemi věnuje taková pozornost. Nezdá se mi to jako materiál na titulní stranu hned několika seriózních deníků. Možná to bude „pomalou letní sezonou“, možná i tendencí části veřejnosti vidět za některými událostmi neviditelné (a dost možná neexistující) souvislosti a skryté vazby.
Vždy trochu vyčuhoval Ono záleží, z jakého úhlu se ta věc nahlédne. Prezentujeme-li ji tak, že blízký přítel známého lobbisty a spojenec určité části českých politických elit nastupuje k dravému byznysmenovi, zní to pikantně. Ale když to popíšeme v tom smyslu, že bývalý středně důležitý politik a později úředník či poradce získal nově vytvořenou pozici v jedné ze soukromých firem, zní to obyčejně a banálně. Přikláním se k tomu druhému.
Navíc je právě tohle pro kariéru Vladimíra Mlynáře typické. Když třeba v roce 1997 opustil novinářskou profesi, bylo to v době, než padla Klausova vláda a jemu se tak otevřela rychlá cesta do vysoké politiky. Anebo když byl později v souvislosti se svými kroky v ministerském úřadu obviněn a v bizarním soudním procesu mu hrozilo až nepodmíněné vězení. Mnozí za tím viděli skryté hry, souvislosti a spiknutí. Bylo jednoduché je vidět nebo tušit, vždyť byly takzvaně nabíledni. Já na spiknutí nevěřím, takže jsem skromně přesvědčen, že Mlynář měl v životě štěstí (v prvním případě) i smůlu (to v tom druhém) a že v tom, co dělal, vždy trochu vyčuhoval.
V devadesátých letech byl Mlynář podle mého názoru průměrný šéfredaktor nadprůměrného týdeníku (pro úplnost přiznávám, že já byl o deset později velmi krátce velmi špatným ředitelem téhož) a vynikajícím moderátorem televizních i veřejných debat. Řekl bych, že už toto rozvržení sil a schopností ukazovalo, že novinařina je pro něj spíš náhradní profesí než skutečnou seberealizací. Zdálo se mi pochopitelné, když ji opustil, a logické, že zamířil do politiky.
Novináři jsou v politice jen výjimečně úspěšní, nemyslím jen v Česku, ale i v zemích s delšími demokratickými tradicemi. Mlynářovi se úspěšným být podařilo. Stal se přijatelným či oblíbeným pro část voličů a byl jedním ze strůjců rychloúspěchu Unie svobody (byť později také jedním ze strůjců jejího pádu). Do vysoké politiky se sice dostal zkratkou, v nestandardním období Havlovy poklausovské úřednické vlády, ale později si své místo na politickém slunci odpracoval v opozici, v běžných volbách a nakonec opět ve vládě.
Nabízí se srovnání s jinou novinářskou hvězdou, která zkouší úspěch v politice teď - s nynějším ministrem vnitra Radkem Johnem. Ten si velmi rychle získává odpůrce a kritiky, a to myslím výrazně i mezi těmi, kteří ho volili. Zatímco Mlynář se choval v politice srozumitelně a standardně, je Radek John zatím jako politik nečitelný a podivný, navíc má katastrofální veřejné vystupování. Ale na definitivní srovnání je samozřejmě příliš brzy, to se teprve uvidí.
Osobně jsem jako politika rád Vladimíra Mlynáře neměl, výběr jeho témat mi přišel poněkud prvoplánově laciný (vulgárně řečeno, zaměřil se „nejdřív na Romy, pak na CD-ROMy“). Ale i jako komentátor jsem uznával, že se snažil dělat politiku transparentní, jasnou a otevřenou. Stejně vedl i ministerstvo informatiky, které založil. Opět si myslím, že existence toho úřadu byla chybná a zbytečná, ale po pravdě dodávám, že se v tomto názoru od většiny novinářů liším, a to včetně těch odborných, třeba i citovaného Petra Koubského. Ten i dnes dodává, že Mlynáře za jeho kariérní proměnu nekritizuje, že je mu to pouze líto.
Nic světoborného to není Názor některých komentátorů, že Mlynář „mění strany“, mi ovšem přijde zpozdilý. Vždyť on je vyměnil už před lety, poté, co odešel z vysoké politiky. Jestli bych někde viděl problém, tak právě v těch minulých letech, kdy dělal poradce státním úředníkům (Kalousek, Fischer), ale pracoval i pro soukromé firmy (Telefónica). Byl to vlastně netypický Mlynář: nečitelný a neusazený. Neznali jsme jeho vliv, názory ani úmysly. Jestliže teď nastupuje do vysoké pozice k viditelnému byznysovému hráči, je to dle mého soudu jasné pozitivum. Ale především na tom není nic světoborného.
***
Jestliže teď nastupuje do vysoké pozice k viditelnému byznysovému hráči, je to dle mého soudu jasné pozitivum
O autorovi| MILOŠ ČERMÁK, novinář
