23. září 2008 nedaleko Tomsku, Rusko
U patníku rozkládám stativ, připevňuji kameru. Rozhlížím se po okolí. Obklopuje mě krajina tvaru ležaté osmy. Nekonečná rovina. Podzimní vítr se mazlí se zahnědlou, uschlou trávou, na obzoru se temně leskne tmavé jezero postupně se měnící v bažinu, děravá asfaltka jej odděluje od žlutobílého březového háje. Přemýšlím nad kompozicí záběru. Příliš dlouho. Jak natočit nic, aby to na diváka působilo jako nic? Z myšlenek mě vytrhne burácející motor a hlas řvoucí z plna hrdla: „Sibiř!!!“
Můj slovenský bratranec Martin mne minul vykloněný z okénka Škody 1000 MB jménem Julie. Embéčko, kterým jsme se společně vydali na cestu kolem světa, zastavuje u krajnice. Martin bude muset křičet ještě jednou, nezapnul jsem nahrávání.
Svět nad postelí
Když mi bylo sedm, rodiče mi koupili velkou mapu světa. Vylepil jsem si ji na zeď a každý den před spaním jsem studoval poloostrovy, pohoří, jezera, vlajky, hlavní města a polohy jednotlivých států. Představoval jsem si, jak ty země, hory, řeky a pouště vypadají ve skutečnosti. A tajně jsem snil o tom, že je jednou na vlastní oči spatřím.
Západní Sibiř křižujeme už pět dní. A všude to vypadá naprosto stejně. Volantem netočíme, řídíme v přímce. Zpestřením na jediné silnici spojující ruský západ s východem jsou megalomanské kruhové objezdy, jejichž účel nám zůstává při absenci provozu utajen, případně nějaký stopař, kterého vezeme z našeho pohledu odnikud nikam. Když jeden z nich, vodkou značně posilněný čtyřicátník, po deseti minutách pochopil, že jsme z „Československa“, vítězoslavně prohlásil: „Napoleon nedobyl, Hitler nedobyl, ale vy jste Sibiř dobyli!“
Upřímně řečeno, moc nechápu, proč někdo někdy chtěl takovou zemi dobýt. Sibiř se vyznačuje absencí jakýchkoliv vnějších rysů. A když smysly nemají co zaznamenávat, hlava se vyprázdní. Úplně. A dostaví se… Nuda.
23. listopadu 2006 hospoda U kormidla, Brno
„Héééj, to je fakt super nápad! Objet vrakem svět!“ překřikujeme se s Martinem a objednáváme si páté pivo. „A čím teda pojedem?“ ptám se. „To chce dáke tradičné vozítko, dačo, čo naláka novinárov a sponzorov,“ dostává se mi cizojazyčné odpovědi. „Stodvacítkou?“ – „Stodvaciatkou to zvládne každý trdko…“ – „Trabošem?“ – „Niééé… dačo tradične československé…“ – „Tak ta, ta… embéčka!“ prohlásím vítězoslavně. – „Keď, tak ,to‘ embéčko,“ opraví mě Martin. „Co já vím, to nebo ta, to je jedno. Je to ta s těma kulatýma světlama, že?“ – „Tuším, že áno…“ – „No jo, ta to objede v kliduuu… Starej dobrej kvalitní stroj, navíc levnej…“ ťukneme si korbeli.
15. října 2008 Chita, Rusko
V dáli za naším korábem se v ranním oparu ztrácí Chita, východosibiřská metropole. Řídí Martin. Cítíme mírné napětí. Před námi se rozprostírá asi 1600 km dlouhý úsek amurské dálnice, cesty-necesty klikatící se až k našemu vysněnému cíli, tichomořskému přístavu Vladivostok. Dálnice je živým důkazem, že v Rusku stále dnes znamená zítra. Před šesti lety ji prezident Vladimir Putin otevřel jako „oficiálně dokončenou“. Hotová však není ani ze čtvrtiny. Připomíná spíše polní cestu po kobercovém bombardování. Míjíme vrakoviště. Za jedním ze zrezivělých záporožců se schovává neomezený vládce ruských silnic. Mává na nás, ať zastavíme... Podle statistik, jež si vedeme, je to naše 23. zastavení policií. Z toho jsme čtyřikrát porušili předpisy. Zbytek byly „preventivní“ prohlídky.
Martin sešlápne brzdu, otevírá okýnko. „Nechci,“ odmítne asi třicetiletý policajt v ušance nabízené doklady, „vystup!“ Martin se neodváží odporovat. Policajt si k našemu překvapení sedne za volant, šlápne na plyn a nadšeně se uculí. Po dvou stech metrech se otočí, zastaví Julii u zkoprnělého Martina a dodá: „Tož dobře to, hoši, jezdí, pokračujte… Šťastnou cestu!“
Minus 12 tisíc na účtu
Od nápadu k realizaci bláznivého snu vede dlouhá cesta. Hlavně když jste studenti a součet výpisů vašich účtů je minus 12 tisíc. Více než rok jsme skládali mozaiku trasy, sháněli mapy, průvodce, vybavení i vhodné embéčko. Rozeslali jsme tisíce mailů sponzorům, médiím, ambasádám, společnostem zajišťujícím převozy aut přes oceán – a obdrželi jsme jen minimum (většinou negativních) odpovědí. Datum odjezdu se přitom nezadržitelně blížilo.
19. prosince 2008 Nevada, USA
Odpoledne jsme opustili nejteplejší místo Spojených států, vyprahlé Údolí smrti. Směřujeme do Las Vegas, vřícího města v poušti.
Julie spokojeně přede, topení hřeje. Stmívá se. Dálnice zvolna zapadává sněhem, prvním od roku 1978. Do ráje hazardu, boxu a striptérek zbývá asi 60 mil. Najednou se před námi objeví dvě zuřivě blikající policejní auta blokující dálnici. Policajt se zasněženou čepicí na nás mává baterkou. Zastavujeme. „Dál nesmíte!“ povídá s lehce hysterickým odstínem v hlase. „Proč?“ tážeme se, čekajíce jako odpověď hromadnou vraždu, do povětří vyhozené kasino Bellagio nebo přistání kosmické lodě. „Dál nesmíte, je tam moc sněhu!“ Argumentujeme. Máme zimní pneumatiky. Přece nebudeme spát v autě, do rána bychom zapadli. „To mě nezajímá, to je váš problém.“ Vždyť to je na naši zodpovědnost, co vám je do toho? Jedeme ze Sibiře, takže jsme na „nějakej snížek“ zvyklí.
„To mě nezajímá, zákon je zákon.“ Policajt se v neústupnosti a odlidštěnosti neliší od amerického průměru. Buzerace. Nehledím vpravo vlevo, spravedlnost i policie je v USA slepá. Jestli se ti to nelíbí, tak tě zatknu. S láskou vzpomínáme na ruské policajty, kteří chtěli „jen“ úplatek. A bez problému pak mrkli klidně na obě strany.
Jejich americký kolega ustupuje až nezpochybnitelnému argumentu sněhových řetězů, které vytahujeme ze střešního boxu. Podrobuje je pečlivému zkoumání. Myslím, že je v tomto kraji vidí poprvé. Na rozloučenou projeví kapku lidskosti, když nám poradí, ať jsme opatrní.
Pokračujeme. Vánice se stupňuje, na vozovce leží deset patnáct centimetrů sněhu. Bílá Julie začíná těžknout pod váhou mokrého sněhu. Ale doma v Jeseníkách kvůli takové pokrývce řetězy nenasazujeme. Po chvíli se stěrač před řidičem začne zprvu uvolňovat, pak protáčet. Strhl se závit. To nespravíme.
Uplyne ale jen pár desítek vteřin a Juliino levé oko je pokryto souvislou vrstvou sněhu. Martin z místa řidiče nevidí vůbec nic. Nemůžeme však bez boje přiznat, že policajt měl pravdu. Vzhledem k tomu, že přede mnou stěrač funguje, chopím se levou rukou volantu, zatímco Martin dál ovládá pedály. Psycholog s novinářem v akci. Po chvíli tvoříme sehraný tým. Kromě zapadnutí do příkopu nám nebezpečí nehrozí, policajt odstavil veškerý provoz. A proto je Julie toho večera jedno z mála aut, které triumfálně vjede do Las Vegas. Zářícího města splněných snů. To, že i jeho neony pohasnou pod návaly sněhu, by se mi ani ve snu nezdálo. Město působí mrtvěji než Údolí smrti.
2. ledna 2009 Tuxtlas, Mexiko
„Au!“ vykřiknu poté, co jsem trefil hlavou strop Julie. „To je snad už posté!“ Martin zase nabral v plné rychlosti retardér, mexickou specialitu, ještě ostřejší než chilli. V mexických vesnicích neexistuje předepsaná rychlost. O zpomalení dopravy se však nadmíru efektivně stará zákon tím, že dává každému obyvateli právo postavit si před svým domem retardér. A Mexičané se furiantsky předhánějí nejen v jejich počtu, ale i v jejich rozměrech. Řidič si pak připadá jako na tankodromu. I když jede sebeopatrněji, stejně občas spodkem škrtne. To vysvětluje absenci aut typu ferrari a porsche s nízkým podvozkem na mexických silnicích. Retardér si občas postaví i nějaký iniciativní sedlák – v místě, kde to nečekáte. A právě jeden z takových jsme právě trefili.
„Zastav, zkontrolujeme tlumiče a nápravy!“ křiknu naštvaně směrem k Martinovi. Jsou v pořádku. Člověk zhýčkaný našimi rovnými cestami by nevěřil, co auta vydrží. V duchu se směju, když si vybavím, že doma opatrně objíždíme i kanály. „A kde vôbec sme?“ Zeptá se po chvilce Martin. „Nevím,“ odseknu. Pár měsíců strávených v malém prostoru nemluvné a problematické Julie stačí, aby i nejmenší jiskřička zažehla požár. Dnes ale oheň nebude. Nasedáme a snažíme se vymotat ze změti cest. Jedna z nich nás dovede k pěknému domku, kde končí. Ve dveřích stojí zcela neznámý mladý indián. Plynnou angličtinou nás vítá slovy: „Dobré odpoledne, už jsem vás očekával…“ Jsme přesně tam, kde máme být.
2. února 2009 Panama City, Panama
„Choď doprava,“ tvrdí Maťo. Stojíme na křižovatce tvaru T. Poslechnu. Už asi hodinu se motáme v centru dvoumilionové metropole. Hledáme McDonald’s, kde nás má čekat známá, co nás má ubytovat. K naší smůle globalizace postupuje nezadržitelně vpřed a v Panama City je McDonaldů aspoň deset.
Setmělo se. Míjíme nasvícené mrakodrapy. Sídlí v nich firmy z celého světa, ve snaze urvat si alespoň část z bohatství, které zemi přináší panamský průplav. Přes den sužuje město bláznivá doprava, v noci šílená kriminalita. Stejně jako v celé Střední Americe.
Mrakodrapy se začínají vzdalovat a zastoupí je nižší, starší a především mnohem méně blyštivá zástavba. Ubývá pouličního osvětlení, stíny se prodlužujíí, odpadky množí. Obraz ulice se mění. Hubený černoch kšeftující se vším, co má nějakou cenu – od manželky přes kokain, své zlaté zuby až po foťák nešťastného turisty –, houmlesák v objetí s invalidou, mladík obklopený gangem, válející se na zemi a sípající bolestí po úderu, krčící se žena s obličejem pokrytým hustou sítí bradavic – jako z učebnice medicíny... Fascinující?
Znáte ten tíživý pocit, když se nacházíte někde, kde nejste vůbec vítáni? Tento dojem se proměnil ve skutečnost v podobě letící lahve. Máme štěstí. Minula těsně čelní sklo. Roztříštila se asi dva metry před Julií. Až teď nám dochází, že jsme se ocitli uprostřed středoamerického ghetta. Z okolních domů začnou vybíhat nájemníci, většinou potomci indiánů či černoši. Řvou. Zle. Nenávistně. Závistivě. Pomstychtivě. Někteří z nich mávají tyčemi. Barva Julie prozrazuje barvu jejího osazenstva, náš největší hřích. Adrenalin stoupá do závratné výše. Periferně vnímám Martina, jak spěšně zavírá okýnko. Padáme odtud. Tlačím plyn k podlaze. Motor Julie zaburácí, pneumatiky skučí. Na ulicích je najednou plno lidí, otáčejí se za námi. Někteří se snaží bránit nám v průjezdu. Jiní se škodolibě smějí. Jen ať nikdo z nich nevytáhne pistoli, modlím se v duchu. Veškeré moje myšlenky se koncentrují na jediný úkol: dostat se odtud pryč. Vůbec však netuším, kudy to „pryč“ je. Možná i díky tomu jsme z ghetta za minutu venku.
Netušíte, do čeho jdete!
S prvním mechanikem, z Brna, který měl naše embéčko připravit na cestu kolem světa, jsme se neshodli. Z původní tisícovky chtěl zachovat jen karoserii. Sání vzduchu vyvedené na střechu, pětistupňová převodovka. Motor a alternátor z favorita. Keramické čelisti. Závodní tlumiče. Vyztužené nápravy. Neustále opakoval větu: „Kluci, vy netušíte, do čeho jdete, vy si to představujete jak Hurvínek válku.“ Asi měl pravdu, ale možná právě naše malá znalost aut nebrzdila náš smělý plán.
Pak jsme dva a půl měsíce před odjezdem objevili ochotného mechanika v Hradci Králové. Ten pochopil, že jet Škodou 1000 MB kolem světa, aniž by to byla Škoda 1000 MB, trošku postrádá smysl. A tak se pustil se svými spolupracovníky do práce. Používali „nové“ patnáct dvacet let staré díly. Generálka motoru, převodovky, tlumiče, nápravy. Z nepůvodních dílů ustoupilo pouze dynamo alternátoru a koženkové sedačky polstrovaným. To abychom si vezli zadky pěkně v pohodlí…
3. března 2009 Mérida, Venezuela
Teplý podvečer. Jihoamerický karneval v plném proudu. Sedíme u hamburgerového stánku v centru venezuelského „Popradu“ jménem Mérida. Třistatisícové město obklopují čtyřtisícové vrcholky And. Ze stovek obřích reprobeden vyřvává hudba všech možných stylů, od salsy až po poppin. Lidé bez rozdílu věku tancují v ulicích, slavnost zítra vyvrcholí býčími zápasy.
Přisedá k nám asi čtyřicetiletý muž s vrásčitou, usměvavou tváří. Mluví plynně anglicky. Představí se jako John. Dovídáme se, že pracuje jako průvodce v okolních horách. Jeho služby slušně odmítáme. Nevadí, když prý mu dáme ukousnout hamburgera, tak nás bude dnes večer bavit. O jídlo se mají lidé dělit.
Diskutujeme. Sledujeme přehlídku kostýmů. Mezi ódami na Huga Cháveze a socialismus a kritikou „západního“ stylu života si ubalí jointa. Po chvíli mu volá nějaký známý, melou něco v pro nás nesrozumitelné španělštině. Kamarád ho prý zve na technoparty za městem. Tak ať jdeme s ním… akorát, že mu zaplatíme vstup. Souhlasíme. To ještě netušíme, že budeme sloužit jako taxislužba dalším dvěma jeho známým. Pět chlapů v malinké Julii. Stoupáme příkrou cestou výš a výš do hor. Asfalt se postupně změní v hlínu, kola podkluzují. Bloudíme. Nakonec, podle zvuku, dorazíme k rozpadlé chatrči.
Soukromá technoparty, účastníků je asi čtyřicet. Černoši, běloši, indiáni i míšenci. Američané, Angličané, Mexičané, Venezuelané, Kolumbijci a my. Hudba, tanec, drogy, mládí a idealismus odbourávají rozdíly a předsudky.
Po hodině a půl nekoordinovaného rytmického pohybu se pohodlně rozvalím na sedačku Julie, otevřu si pivo, zavřu oči a promítám si dnešní den. To, že svou první technoparty zažiju ve Venezuele, v Andách ve výšce kolem 2500 metrů by mě ani ve snu napadlo. Docházím k poznání, že cesty na cestách jsou někdy nevyzpytatelné… a že jsme vždy přesně tam, kde máme být.
13. května 2009 hranice České republiky
Míjíme značku s emblémem ČR. Jsme doma. Po sedmi měsících, více než 37 000 kilometrech vedoucích přes čtyři kontinenty a plavbě přes tři moře a oceány přijíždíme do Rozvadova. S Maťem se na sebe usmějeme, sen je splněn. Čtyřikrát jsme bourali. Sedmkrát svářeli výfuk. Vyměnili jsme šest klínových řemenů. Nefunguje tachometr ani pravé dálkové světlo. Zadní kapota se nedá zaklapnout a kufr po těžké havárii ve Venezuele přivazujeme drátem. Topení jsme ulomili v Kostarice, klakson v Guyaně. V Kolumbii jsme vyřezali do palivové pumpy větší závity. Alternátor drží na jednom šroubu. Stěrače musíme od Mexika točit ručně. A zrezivěla nám nádrž, ucpaly se trubky, takže benzin jsme poslední dva tisíce kilometrů čerpali z kanystru položeného na zadním sedadle. Ale Julie to přesto zvládla. Jsme na ni pyšní.
***
Fakta
Trasa Slovensko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Rusko, Jižní Korea, USA, Mexiko, Guatemala, San Salvador, Honduras, Nikaragua, Kostarika, Panama, Kolumbie, Venezuela, Brazílie, Guyana, Belgie, Německo, ČR Datum odjezdu: 1. 9. 2008, Olomouc Datum návratu: 12. 5. 2009, Olomouc Délka: cca 37 000 km (nevíme přesně, na Sibiři se pokazil
tachometr) TýM Michal Vičar Narozen 13. 5. 1985 Student psychologie a sociologie (FSS MUNI Brno), průvodce cestovního ruchu Role: fotograf Cestovatelské zkušenosti: 10 000 km napříč USA (trasa Minneapolis–Seattle–Los Angeles–Las Vegas–Denver– –Minneapolis), dále např. Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Albánie, Turecko, Kurdistán,
Laponsko... Martin Beťko Narozen 22. 1. 1982 Student žurnalistiky a mezinárodních vztahů (FSS MUNI Brno), 4 semestry LF MUNI Brno – Všeobecné lékařství Role: novinář, zdravotník Cestovatelské zkušenosti: cesta napříč Aljaškou, dále např. Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Kosovo,
Albánie, západní Evropa... Julie Narozena 1969 Role: Škoda 1000 MB Cestovatelské zkušenosti: 106 000 km na tachometru Úpravy oproti sériovému modelu: plech pod motorem, tlumiče na závodní 1000 MB, alternátor místo dynama, pohodlnější sedačky. Na cestu připravili: Martin Pavliš a Martin Slezák
O autorovi| Michal Vičar, spolupracovník Pátku
