Tohle se vyprávělo v 50. letech na pražských dívčích kolejích. Studentka – z jiné koleje, než kde se to zrovna vyprávělo – šla po Staroměstském náměstí. Zastavil ji slepec, ukázal jí na lístku napsanou adresu, která odkazovala na nějakou zastrčenou staroměstskou uličku, a poprosil ji, zda by ho tam neodvedla. Když mu vyhověla, tak už ji nikdo nikdy nespatřil. Snad ji tam měli rozřezat na kousky. Některá měla příliš naspěch, takže nevyhověla a zachránila se.
Starší domácí pověst bez výrazných zahraničních paralel, pracující s tradičním motivem zákeřného maniaka, používajícího k lapení svých obětí nesmyslně komplikovaný plán. Jedná se o typickou iniciační „kolejní“ historku, vyprávěnou v prvním ročníku na vysoké škole čerstvými vysokoškolskými studentkami. Jejím smyslem je varovat před novými nástrahami neznámého velkoměsta. Jistý vliv na tuto pověst mohla mít i temná atmosféra padesátých let a především soubor dobových fám a pověstí o „sadistech“ a „nahatých“, které měly svůj původ ve zveličených zprávách o exhibicionistech a které se na českém venkově udržely až do 60. let. Z klasifikačního hlediska patří tato pověst do širšího komplexu genderově jasně definovaných dívčích studentských vyprávění.
Tato tradiční historka dnes již zřejmě zanikla a byla nahrazena modernější varovnou dívčí historkou Rozsvěcet se nevyplácí (The Roommate’s Death), která se do Evropy dostala v 70. letech 20. století z USA. Tato novější pověst s motivem tajemného skrytého maniaka je totiž díky své složitější struktuře a lepší pointě pro dnešní posluchačky daleko atraktivnější... Atomový výbuch V roce 1962 se v souvislosti s kubánskou krizí rozšířila fáma, že člověk přežije atomový útok jedině v sudu plném soli. V Praze prý byla v té době sůl okamžitě vykoupena.
Příklad fámy reagující na aktuální politickou situaci – ukázkový příklad dokazující platnost pravidla, že v době společenských krizí a tenzí se velice rychle šíří nejen relativně realistické fámy, ale i informace zcela nesmyslné. Příkladem z podobného soudku může být fáma rozšířená v dubnu 2003 na východním Slovensku. Zde se v reakci na zprávy médií o potenciálním ohrožení země atomovým útokem v souvislosti s válkou v Iráku rozšířil zaručený recept, podle kterého mělo před radioaktivním spadem vesničany ochránit natírání střech domu hořčicí. V jedné obci byla proto hořčice okamžitě vykoupena (lepší ochranu před radiací údajně poskytovala hořčice plnotučná). Podobné horečné nakupování hořčice proběhlo v Banské Bystrici v 80. letech 20. století...
Fantomové Nuselského mostu Na Nuselském mostě řádila v 80. letech tajemná skupina mladíků, kteří shazovali bezbranné oběti do propasti. Věděla o tom celá Praha. Nikdo pořádně nevěděl, co je to za partu, ale všichni se tam báli v noci chodit, aby se jim nic nestalo. Policie to samozřejmě tajila, prý proto, že to měla na svědomí partička komunistické zlaté mládeže, která zatímco jejich tatínkové rokovali v nedalekém Paláci kultury, zabíjela nudu tím, že shazovala bezbranné občany z mostu.
Všechny výrazné stavby odjakživa přitahovaly pozornost lidu a dávaly vzniknout nejrůznějším pověstem a legendám. Zříceniny hradu, zrušené kláštery či opuštěné mlýny přiměly naše předky opříst tyto tajemné stavby pověstmi o bílých paních, strašidlech a čertech.
Ve 2. polovině 20. století začaly být podle stejného schématu vyprávěny pověsti i o moderních stavbách. Pozornost přitahovaly především budovy velkých rozměrů nebo stavby z nějakých důvodů nestandardní. Moderní pověsti se proto vážou především k monstrózním stavbám socialismu – jako je třeba žižkovský televizní vysílač, metro, nedokončená budova rozhlasu na Pankráci, Palác kultury nebo právě Nuselský most. Ačkoli Nuselský most působí – na rozdíl od jiných staveb té doby – poměrně racionálně, přesto se okolo této obrovské dehumanizované masy železobetonu vybudovala svébytná mytologie, živená především zprávami o skutečných sebevraždách a dobovou paranoiou, nedůvěřující nejen vládnoucím elitám, ale především policii. Kolektivní mytologie si proto vysvětlovala časté sebevraždy po svém: nejde o sebevraždy, ale o vraždy! ...
Podzemní nemocnice Když jsi za totáče zaspal v posledním metru, mohl jsi skončit v supertajné podzemní nemocnici, vybavené pro pokusy na lidech. Buď k tomu došlo po přejetí konečné, nebo poloprázdný vlak někde uhnul ze své trasy. Údajné racionální vysvětlení této historky je, že v okolí stanice I. P. Pavlova jsou spojky mezi kolejemi metra a u jedné z nich je zakonzervovaná nemocnice a sklady civilní obrany, polní lůžka a tak, kolem kterých to metro jede.
Další socialistickou stavbou opředenou moderními pověstmi a fámami je pražské metro se svými kilometry spletitých tunelů a nebývale monumentálně řešenými stanicemi.
Racionálním podkladem pro fámu o děsivé podzemní nemocnici mohou být skutečně existující spojovací chodby a technické zázemí metra, které běžný cestující občas zahlédne, ale které jsou mu obvykle zcela nepřístupné...
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Zázračný zapalovač Ještě za „totáče“ vystoupil ve Vídni na estrádě jeden český emigrant s tím, že dovede něco jedinečného. Stokrát po sobě škrtnul zapalovačem, který stokrát vyplivl plamínek! Když estráda skončila, dali zástupci rakouské firmy, vyrábějící ty zapalovače, našemu člověku nový vůz značky Mercedes.
Jedna z nejrozšířenějších domácích pověstí 60. až 80. let, která vznikla z podvědomého obdivu k spolehlivým rakouským zapalovačům a z touhy po vysněném luxusu Západu, symbolizovaném drahým automobilem značky Mercedes. Původní verze této pověsti nehovořily o emigrantovi, ale o Čechovi na služební cestě ve Vídni, který náhodou zašel na estrádu přenášenou rakouskou televizí.
Pověst díky svému velkému rozšíření značně variovala, jak dokládají její nejrůznější verze z různých míst české republiky: když jsem byl žákem základní školy, tak někdy kolem roku 1960 na Hlučínsku kolovala také taková pěkná legenda. Na trhu se objevily rakouské zapalovače, které dovážel Tuzex. Byly spolehlivé, západní, tak není divu, že se vyprávěla tato historka: v rakouské televizi byl v nějakém estrádním pořadu jistý občan vyzván, aby jmenoval nějaký výrobek, na který je 100% spolehnutí – pán vytáhl tento zapalovač a řekl, že když s ním 100× škrtne, vždy zažehne plamen. Jak řekl, tak udělal a výrobce jej odměnil pěknou částkou šilinků...
Americký los Mladík s dívkou potkali na túře v jižních Čechách muže, kterému se rozbil automobil. Protože mladý muž byl vyučený automechanik, podařilo se mu zahraniční vůz nešťastníkovi rychle opravit. Peníze odmítl, ale nakonec přijal krabičku amerických cigaret, což byla tehdy veliká vzácnost.
Poté, co se s cizincem rozloučili, cigarety otevřel a uvnitř krabičky našel vítězný los na deset tisíc dolarů, což tehdy byla cena slušného rodinného domu! Na americkém konzulátu v Praze mu los proplatili a mladý pár pak šťastně žil až do smrti.
Další česká socialistická pověst o zázračném zbohatnutí díky výhře, u nás rozšířená minimálně od 60. let 20. století.
Její nejstarší verzi zaznamenali novináři časopisu Mladý svět ve druhé polovině 60. let pod názvem Kniha za 10 000.
V raných verzích této historky byl dárcem krabičky cigaret obvykle přímo americký diplomat a mladý pár peníze častěji využil na několikaměsíční cestu po USA. Podobně jako většina současných pověstí obsahuje i tento syžet četné nelogičnosti, včetně faktu, že mladý pár mohl v okamžiku otevření krabičky jen těžko poznat, že jde o vítězný los. Takové „podružnosti“ ale nejsou při vyprávění a naslouchání modernímu slovesnému folkloru vůbec důležité...
Perfektní ruština Vzpomněla jsem si ještě na jeden příběh, vyprávěl mi ho manžel o svém otci, který někdy v polovině padesátých let musel chodit do lidových kurzů ruštiny. Údajně prý sousloví „miru mir“ četl podle latinky jako „mupy mup“, a když se ho nějaká turistka na kolonádě v Karlových Varech, kde tehdy bydleli, ptala na „igrušky“, tak ji poslal do prodejny ovoce a zeleniny na hrušky.
Špatně přečtené sovětské heslo Miru mir (Světu mír) a špatně interpretované slovo igrušky (hračky) tvoří společně s maturitním příběhem o sabáce trojici nejrozšířenějších humorných pověstí o zápolení občanů Československa s ruštinou, které byly dříve oblíbené u všech věkových kategorií. Tyto pověsti, v nichž se občas skrývala kritika tehdejší politické a společenské situace, byly v některých případech vyprávěny i jako pouhé anekdoty...
Porno na čST Tuhle zaručenou informaci jsem slyšel někdy v prváku, druháku na gymnáziu, takže v roce 1987 či 1988. Šlo o následující: Technici československé televize měli k dispozici nějaké lechtivé kazety a pravidelně je pouštěli do éteru v době, kdy mělo být pouze zrnění nebo monoskop.
Podle té zaručené informace to bylo tak, že měla-li hlasatelka při závěrečném hlášení před koncem vysílání (tj. před hymnou a zrněním) na stole před sebou vázičku s květinou, tak to byl smluvený signál, že skončí vysílání, přijde hymna, monoskop, zrnění a hodinu na to pustí technici do éteru nějaký hodně ostrý film... V jiné verzi bylo poznávacím znamením to, že hlasatelka měla květinu na šatech. Dokonce jsme (bylo nám šestnáct) na nějakém mejdanu u spolužáka koukali na TV – a hlasatelka měla před sebou květiny! Hodinu a půl nám pak běžela v pokoji televize a na ní zrnění a my to jak blbci sledovali.
Spíše až na konci 80. let rozšířená fáma, která výborně ilustruje až mytickou touhu obyvatel Československa té doby po produktech západního „luxusu“. Stejně jako fámy o nejrůznějších tvrdolínech dokládají dobový nedostatek sériově vyráběných afrodiziak, také fáma o tajném nočním pornu odráží nejen teenagerovské fantazie, ale především dobový nedostatek pornografie a její mytizaci.
***
KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Petr Janeček Černá sanitka – druhá žeň Vydalo: Nakladatelství Plot 358 stran, cena 299 Kč Zítra: Létání bez strachu
