130 let

Hlavní cíl? Zachovat areál pro dostihy

Česko

„Žádného bohatého strýčka nemáme, jsme odkázaní sami na sebe,“ říká Petr Drahoš, ředitel Dostihového závodiště Velká Chuchle. To před nedávnem zahájilo další sezonu a jeho ředitel je rád, že se stále daří organizovat zde až dvaadvacet dostihových dní ročně. „Představují úplný základ českého turfu.“ Petr Drahoš pochází z Pardubic, kde se s fenoménem koňských dostihů musí potkat dřív nebo později prakticky každý. Také on se na ně dostal poprvé už v dětství s tátou a později s kamarády. Ale v té době to byl ještě svět, který se odehrával mimo něj. Aktivně do něj vstoupil až jako dospělý podnikatel začátkem 90. let. Pardubický dostihový sport tehdy nebyl v jednoduché pozici – ačkoli se právě v roce 1990 jela jubilejní stá Velká Pardubická s největším počtem koní v historii, více pozornosti než koně získali svérázní ochránci přírody, kteří jim vběhli do dráhy. Pardubické závodiště navíc muselo hledat v jiných společenských podmínkách novou podobu své existence, s čímž souvisely ekonomické i organizační problémy. Drahoše se to začalo týkat v okamžiku, kdy jej oslovil pardubický dostihový trenér Jiří Janda. „Zajímalo ho, jestli bych mu spolu se svými přáteli nepomohl tyto problémy řešit. Cestu jsme viděli v založení akciové společnosti složené z místních podnikatelů. Tak to, i za pomoci vedení místní radnice, vlastně začalo,“ říká Drahoš.

V Chuchli je potřeba jednat V představenstvu Dostihového spolku působil až do konce roku 2001, kdy prodal své akcie pardubického závodiště a přijal místo ředitele v Chuchli. „Víc mě baví projekty ve stadiu rozvoje než zaběhnutá činnost,“ vysvětluje. „Chtěl jsem si už zkusit něco jiného. Prezident Jockey Clubu Václav Luka mě tehdy oslovil s tím, že ve Velké Chuchli je možnost odkoupit některé nemovitosti a že je potřeba rychle jednat, pokud má v Praze dostihový sport zůstat. Jednám v těchto věcech intuitivně a zdálo se mi, že taková potřeba tu opravdu je.“ Při nástupu do Chuchle byl hlavní cíl nového manažerského týmu podle Drahoše jediný: aby se zde nadále každý rok konalo oněch dvacet až dvaadvacet dostihových dní, které znamenaly zachování kontinuity činnosti a představují páteř dostihového sportu u nás.

„Asi nikdy nebudeme kráčet směrem těch nejprestižnějších evropských závodišť typu Longchamps, to je pro nás opravdu nereálné,“ popisuje Drahoš. „Nicméně myslím, že i naše závodiště je v mezinárodním srovnání výjimečné, a to právě tím, že pořádá víc než dvacet dostihových dní za rok, což je na takové dostihové dráze dost neobvyklé. Navíc provozně zabezpečujeme dalších dvacet klusáckých dostihových dní. K tomu máme ještě na závodišti více než 200 koní v tréninku. Kdybych to měl přiblížit jinými slovy, závodiště s travnatou dostihovou dráhou nejvyspělejších dostihových zemí pořádají dostihy vždy kampaňovitě, jako určité festivaly, ale my držíme jako jedni z mála vyrovnaný program během celé dostihové sezony. Na výhrách vyplácíme kolem 23 až 24 milionů korun, což je nejvíc v Česku a o deset milionů víc, než kolik vyplácejí Pardubice. V tomhle směru je závodiště v Chuchli pro český turf nezastupitelné.“ Když Praha „plavala“ Nový ředitel si ale nevybral pro svůj nástup ten úplně nejlepší termín. Nastoupil začátkem roku 2002 a v srpnu téhož roku udeřily na Prahu povodně, jejichž vinou se dostihová dráha rázem ocitla sedm metrů pod vodní hladinou. Koně se naštěstí podařilo včas odvézt, jinak ale plavala celá Chuchle, což se dotklo nejen dostihového zázemí, ale i domova řady zaměstnanců. „Mě osobně vlastně povodeň tolik nezasáhla,“ vzpomíná manažer. „Samozřejmě jsem tu taky trávil spoustu hodin, pracoval spolu s ostatními i fyzicky na odstraňování následků, ale pořád jsem mohl večer nasednout do auta a odjet domů do sucha. Naši zaměstnanci na tom byli podstatně hůř, řadě z nich zbyla jen bunda a občanka, když to tak řeknu. Jít z práce domů pro ně znamenalo cestu z bláta do bláta. Ti to měli těžší.“

Bezprostřední následky povodně se navíc odstraňovaly snáz než dlouhodobější obchodní dopad. „Obchody uzavíráme v Praze a není tak jednoduché najít tam partnery, protože v Praze je obrovská nabídka prestižních akcí. A my jsme i po povodních pociťovali pokles návštěvnosti, lidi se těžko vracejí. To bylo samozřejmě nepříjemné.“

Chuchle se ale vzpamatovala a také firmy se postupně vrátily. „Ročně uzavíráme kolem stovky smluv týkajících se firemních akcí,“ říká Drahoš. „Zpočátku jsem se obával, že termín nedělních dopolední bude pro společnosti neatraktivní, ale zjistili jsme pravý opak. Výhodou je, že už máme rovnou postavený program, na který mohou manažeři přijít s celou rodinou včetně dětí. Vztahy se navazují úplně jinak, když se potkávají celé rodiny. Poskytujeme zázemí i velkým sportovním akcím, třeba letos se zde bude konat finále triatlonu Big Man nebo dojezd závodu Kolo pro život. Takové projekty chceme rozvíjet i do budoucna.“ Co se dá, a co ne Tolika pády skloňovaná finanční krize se zatím dostihového rozvrhu nijak nedotkla, i když první dva měsíce roku byly podle ředitele závodiště dost nepříjemné. „Řada společností nemohla vůbec o ničem jednat, protože nikdo nevěděl, jak se bude situace vyvíjet. Obchodní činnost se ale dělat musí. Naší výhodou zůstává to, že pořádání akcí u nás je v jiné cenové relaci než v pětihvězdičkovém hotelu, ale přitom v ceně je již sám o sobě atraktivní program dostihového odpoledne, takže klient nemusí investovat další finanční prostředky do různých programových bodů. A také je pro nás důležitá podpora některých majitelů dostihových stájí, kteří u nás pořádají svoje firemní akce.“

Během uplynulých sedmi let se v souvislosti s Velkou Chuchlí mluvilo o celé řadě rozvojových projektů, objevily se i plány na výstavbu golfového hřiště v sousedství závodiště. Ředitel je v tomto směru skeptický. „Analyzovali jsme si, co by šlo dělat, ale brzy jsme zjistili, že konkrétně golfové hřiště by mělo řadu konfliktních bodů s dostihovým provozem a nebyla by to ta správná cesta. Navíc tu jsme z větší části v záplavové zóně, takže stavební investice zde nejsou reálné. Chceme, aby areál sloužil hlavně dostihům, to je náš absolutně nejdůležitější cíl. Počítáme s halou pro jezdecké sporty, která by k nám přilákala zase trochu jinou skupinu jezdců i návštěvníků a mohla v zimě sloužit i pro přípravu dostihových koní. Snažíme se také o to, aby hektary zdejšího areálu sloužily obyvatelům Prahy a pražský magistrát k nám měl dobrý a partnerský vztah. Daří se nám to, město nám pomáhá i grantem. Jinak ale žádného bohatého strýčka nemáme, jsme odkázaní sami na sebe a na partu lidí kolem dostihů.“

Akciová společnost, v jejímž čele Drahoš stojí, je podle jeho slov malou firmou, takže její zaměstnanci musejí fungovat tak, jak je to v malé firmě obvyklé. „Chci, aby v sobě měli určitou flexibilitu, nemůžeme vypracovávat směrnice na každou situaci, která může nastat. A myslím, že takové spolupracovníky tu mám.“

PETR DRAHOŠ Rodina: „Jsem podruhé ženatý, dohromady máme tři děti.“ Auto: Volkswagen Passat Oblíbená hudba: „80. léta českého big beatu, Pražský Výběr, Vladimír Mišík, Jan Spálený – skvělá muzika.“ Volný čas: „No... Já skoro žádný nemám. Občas jedeme na lyže a máme taky domek s velkou zahradou, takže práce kolem toho.“ Oblíbená dovolená: „U moře. Teď jsme byli dokonce dvakrát na jachtě. Myslím, že je to účinný způsob relaxace.“

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás