Posledně nesl se z těchto míst lkot na nepojmenovávání věcí pravými jmény. Jak by možná řekl jeden kolega, pranýřovat tento jev znamená povýšenecky si myslet, že my jsme ti, kdo vědí, kde leží pravda. Takže do toho.
Minulý týden přinesl mnoho zajímavých informací. „Díky“ pardubickému krajskému soudu například víme, že „zatajit otci dítě je neetické, ale ne trestné“. „V jednání původně obžalovaných (rodina matky, jež dala novorozeně k adopci a biologickému otci sdělila, že dítě při porodu zemřelo - pozn. OT) lze spatřovat prvky, které nejsou etické, které se nám mohou zdát i ve vztahu k poškozenému nelidské, ale dospěli jsme k závěru, že nedošlo k porušení trestního zákona,“ řekl předseda senátu Milan Špryňar. Děkujeme za informaci!
Poučenější jsme dnes díky případu Libora Ambrozka a dalších rovněž ve věci využívání poslaneckých náhrad ke koupi nemovitosti. „Dá se to posoudit jako přestupek. Pokud mandátový výbor rozhodne, můžeme se tím zabývat,“ řekl hodný šéf poslaneckého kontrolního výboru Vojtěch Filip. Předseda mandátového a imunitního výboru Jeroným Tejc byl férovější: „Je to sice nemorální jednání, ale nemáme nástroj, jakým zneužité peníze po panu exposlanci vymáhat.“ Jo, to zní rozumně.
Osobitý příspěvek k tématu odpovědnost přinesl trenér Chovanec po dalším neúspěchu Sparty, tentokrát v Žilině. Na dotírání novinářů ohledně své rezignace reagoval větou, kterou by si nejeden manažer rád pověsil nad pracovní stůl: „Nejsem tu od toho, abych sám sebe hodnotil.“ (Ani nemusí, protože neúspěch zápasu na sebe vzal jeho „svěřenec“ Jiří Kladrubský.) Ten si kromě toho ještě troufl přiznat svou chybu při exekuci penalty: „Kopnul jsem to jako žák. Omlouvám se všem klukům i fanouškům, protože takhle se penalta nekope.“ Aspoň jeden chlap.
Naopak pár „pravd“ se mi v posledních dnech dostalo off record: bezděky, na ulici, „na pavlači“. Nechci tu hrát na sociální strunu za pár babek, ale jako by nositelé vyšších funkcí měli nějak zarezlejší mluvidla, a vy museli hledat odpovědi v alternativních strukturách: Z kalu karlínské hospody kdosi vykřikl definitivu „vrátil se z dovolený nabitej jak rychlík do Kyjeva“. Při korigování novin potkáte věty „na dalších 14,3 milionu korun přijde moravskoslezské hejtmanství stavba nového mostu ve Studénce“ nebo „Vít Bárta tlačí firmy k úposrám při stavbách silnic“.
Největšího potěšení dostalo se mi pak od mé čínské restauratérky (ta paní, co mi čtyři roky podávala přes okénko M25): „Na hledanou,“ řekla naposled. To bylo dobré! „Na hledanou“ řekneme tomu, s kým se nerozcházíme přirozeným dělením buněk, nýbrž ostrým sekem meče. S někým, komu nemůžeme říct na shledanou, protože bychom se s ním nejraději už nikdy neshledali, ale s kým se budeme možná po zbytek života muset přece jen hledat. A komu si zároveň netroufáme říct sbohem, protože to je rozloučení navždy.
O autorovi| ONDŘEJ TUČEK, jazykový redaktor LN
