Překlady dovedou „promluvit“ o dobách dávno minulých. Zjistíme z nich, jak společnost vnímala samu sebe a co pro ni bylo důležité, vysvětluje Pavlína Rychterová z Vídeňské univerzity a z Filozofického ústavu Akademie věd. Česká historička a filoložka nyní získala od Evropské výzkumné rady v přepočtu téměř 25 milionů korun na zkoumání a porovnávání pozdně středověkých textů.
* LN Jak se vám podařilo uspět v prestižní grantové soutěži?
Klíčový byl asi můj životopis. Rozhodující roli totiž hrají zkušenosti nasbírané na mezinárodním vědeckém poli. Bez nich neuspějete, i když jste sebelepší a napíšete vynikající projekt. Já jsem pracovala ve třech významných institucích a ve třech různých státech, což mi hodně pomohlo. Důležitá jsou i prestižní ocenění, v roce 2004 jsem získala cenu Německé vědecké společnosti pro mladé vědce a také Wichterleho prémii Akademie věd ČR.
* LN Co si od grantu slibujete?
Především rozšíření poznatků o době, která mě zajímá, a možnost výchovy mladé generace vědců na mezinárodní úrovni.
* LN Proč budete srovnávat právě texty pocházející z konce 14. a začátku 15. století?
Tehdy docházelo k výrazným společenským změnám. Latinská elitní kultura začala pronikat do národních jazyků a začala tak zasahovat mnohem větší počet lidí. I díky tomu se společnost začala uspořádávat zcela jiným způsobem. Já budu zkoumat, jak přesně – šlo o velmi složitý proces ovlivněný řadou různých faktorů. Překlady latinských teologických spisů do národních jazyků minimálně umožní zjistit, jak tato společnost vnímala sebe samu, jak se definovala, co pro ni bylo důležité a co naopak opomíjela. Překládání je velice kreativní záležitost. Dochází při něm k selekci, ne všechno se překládá. Můžete tak prostřednictvím textů podat ruku lidem, kteří jsou už půl tisíciletí mrtví a nahlédnout do jejich hlav. A to je opravdu vzrušující.
* LN Co konkrétně chcete zkoumat?
Zajímá mě, jak se teologie a filozofie stává součástí politiky a širších společenských vztahů. Uvedu malý příklad: Z období celého středověku máme dochovaná takzvaná knížecí zrcadla, texty popisující, jak se má v rámci křesťanské věrouky chovat dobrý panovník. Vytvářela je intelektuální elita, což byli zpočátku hlavně kněží. Když v polovině 14. století vznikla v Praze univerzita, řada synků ze šlechtických rodin se na ní určitou dobu zdržovala. I když titul většinou nezískali, přičichli k vyššímu vzdělání a naučili se latinsky. Vytvořila se tak najednou daleko větší skupina lidí schopných číst latinské texty a používat je k vlastnímu prospěchu. Šlechta pak snáze zvládla předkládat teologické a filozofické koncepty i knížecí zrcadla při reálném politickém vyjednávání. Pokud použijete jako argument při jednání obrovskou váhu církevní věrouky, nedáváte protivníkovi, v tomto případě panovníkovi, žádnou šanci k manévrování. Když by odmítl udělat, co se po něm žádá, stal by se špatným králem, kterého není třeba poslouchat. Tak například zacházeli husité se Zikmundem. Udělali z něj antikrista, lišku ryšavou a přestali se s ním bavit. V momentě, kdy se společnost nově uspořádává, vytvářejí se zcela nové prostory pro vyjednávání, dochází ke střetům, či přímo k revolucím. Husitství je perfektní příklad.
* LN Dozvíme se něco o naší minulosti. A jak ale můžeme získané poznatky využít dnes?
Lidská společnost je nejsložitější systém, se kterým se v přírodě setkáváme. Přírodní a ekonomické vědy v podstatě nedovedou její chování uspokojivě popsat a porozumět mu. Společenští vědci, respektive ti nejlepší z nich, to dovedou, měli by proto začít aktivně a hlasitě formulovat svoje stanoviska – především ta nekonformní. Ačkoliv nás společnost platí, není naším úkolem být jejími přikyvujícími slouhy, ale pojmenovávat její problémy a navrhovat řešení. Dnešní společnost ovládají ekonomové, a jak jsme v poslední době zjistili, vůbec ničemu nerozumějí. Navíc se nepoučili z toho, co se stalo. Pokud budou mít nejdůležitější slovo při rozhodování o směřování společnosti, dopadneme velmi špatné. Když budou rozhodovat pouze přírodovědci, nebude to o moc lepší. Jsem ovšem trochu skeptická, pokud jde o případný zájem politiků přizvat k rozhodování společenské vědce. Slabé humanitní vědy totiž znamenají hloupnoucí společnost, a v té se dobře vládne.
* LN V polovině 90. let jste politiku poznala zblízka. Vzala jste si z toho nějaké poučení?
Pracovala jsem jako poradkyně předsedy parlamentu Milana Uhdeho. Byla to nesmírně důležitá zkušenost. Naučila jsem se jednat s lidmi a také jsem zjistila, že politici jsou většinou bohužel úplně stejní jako my ostatní a mnohdy mnohem horší. Z toho na mne jde dodnes trochu hrůza. Byla bych raději, kdyby k vládnutí předurčovaly člověka nějaké zvláštní schopnosti a ctnosti, nejenom touha po moci a hrabivost.
* LN Kromě toho jste nějakou dobu působila i v soukromých firmách jako výstavní manažerka nebo mediální ředitelka. Co vás odvedlo od vědy?
Nastoupila jsem jako doktorandka v Akademii, jenže z platu jsem nebyla schopná vyžít. Za pár měsíců jsem se dostala na hranici finančních možností, neměla jsem na zaplacení bytu. Tak jsem vědu na čas opustila. Můj učitel profesor František Šmahel chtěl, abych se k výzkumu vrátila, a nabídl mi stipendium na univerzitě v Kostnici.
* LN Zkoumala jste třeba i postavení žen v husitské společnosti. Jaké bylo?
Křesťanská společnost ve středověké Evropě sice oscilovala v nahlížení na ženu mezi hříšnou Evou a zbožnou Pannou Marií, Matkou Boží. Pokud jde o realitu, neměli bychom uvažovat v extrémech. Ženy tehdy zřejmě nebyly nějak extrémně nevzdělané a potlačované, i když jejich postavení nebylo jednoduché – ale to platilo i pro muže. Rozhodující byla spíše společenská vrstva: Šlechtičny se mnohdy dočkaly velkého podílu na moci, abatyše některých klášterů rozhodovaly o všem a nacházely se prakticky v rovnoprávném postavení se světskými i církevními vládci. O společnosti nejnižších vrstev, především pak o venkovanech, toho ovšem moc nevíme. Vzdělání žen tam určitě nebylo nijak vysoké, povinnou školní docházku zavedla ostatně až Marie Terezie.
* LN Pracovala jste v Česku, v Německu a v Rakousku. Co se můžeme u sousedů naučit?
Jednak nemáme dostatek kvalitních grantů a podpůrných programů pro mladé vědce, jednak u nás chybí elitní byrokracie schopná připravit kvalitní, transparentní soutěže o grantové peníze a organizovat vědu. Ve vyspělejších zemích tuto práci vykonávají mimořádně dobře placení lidé s doktoráty, kteří dobře znají výzkumné prostředí. O kvalitě výzkumných projektů mají rozhodovat vědci, ale elitní byrokraté jim musí vytvořit vhodné prostředí. Jen tak lze rozetnout bludný kruh osobních vazeb a systém protislužeb.
* LN Myslíte si, že se mohou Němci a Rakušané naopak v něčem inspirovat u nás?
Česká věda zatím není tak ostře soutěživá, chybí v ní totiž zajímavé platy a skutečně atraktivní kariérní možnosti. Paradoxně to znamená, že začínající badatelé mají jakýsi prostor pro experimentování. Nemusejí ihned po bakalářském či magisterském studiu uvažovat o tom, zda právě udělali správný kariérní krok. Mohou se nějakou dobu toulat světem nebo i lenošit a zjistit, co by jim vyhovovalo. Takové sbírání zkušeností je nenahraditelné. Když donutíte mladé vědce, aby se zapojili do soutěživého systému už velmi brzy, seberete jim šanci, aby dozráli. Dá se to říci i jinak: současný vědecký provoz v euroamerickém prostoru už žádného Ludwiga Wittgensteina nebo Friedricha Nietzscheho nevyprodukuje.
* LN Vás lákalo zkoumání minulosti od mládí?
Určitě, vždycky mě zajímalo, jak funguje společnost. Chtěla jsem jí rozumět a udělat si svůj kvalifikovaný názor, a ne se nechat jenom ovlivňovat tím, co přichází z venku. Historiografie je pro takový záměr vynikající obor studia – má totiž dobře propracovanou metodologii, jak zacházet s historickými texty. Když se to naučíte, dokážete správně číst a interpretovat i současné texty. Je potom těžší – například pro politiky – vás obalamutit.
* LN A už jste společnosti porozuměla?
Kdybych měla pocit, že jí rozumím, spíš by to ukazovalo, že jsem zhloupla. Čím více se totiž o něčem dovídáte, tím více dalších otázek vás napadá a zjišťujete, že je vše komplikovanější, než jste si myslela zpočátku. Je to paradox, ale když si vědec začne myslet, že už všecko ví, tak v podstatě přestává být vědcem. Vědec se musí umět ptát.
***
OSOBNOST Pavlína Rychterová * Narodila se v roce 1970 v Hořicích v Podkrkonoší * Vystudovala češtinu a historii na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracovala v Historickém ústavu a v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a také jako výstavní manažerka a mediální ředitelka v soukromých firmách. V letech 1995 až 1996 byla poradkyní předsedy Parlamentu České republiky. *V roce 1997 odešla do Německa na Univerzitu v Kostnici, kde získala doktorát z historie a slavistiky. V letech 2003 až 2009 vedla společný projekt univerzity a Centra medievistických studií Filosofického ústavu Akademie věd ČR. * Nyní pracuje na univerzitě ve Vídni, je členkou Mladé kurie Rakouské akademie věd, Collegia Budapest, Kolegia Centra medievistických studií v Praze. *V roce 2004 získala Prémii Otto Wichterleho Akademie věd ČR a Cenu Heinze Meiera-Leibnize Německé vědecké společnosti, v roce 2005 ocenění od regionu Kostnice.
lidovky.cz Celý rozhovor najdete na www.lidovky.cz/veda
