Upendo se přidává libovolně do vět jako vyjádření potěšení všeho druhu, ať už se jedná o ženy, krvavý steak nebo akční film s Denzelem Washingtonem.
A pravděpodobně nikde v Africe se upendo neužívá více než v hotelu Trinity v tanzanském Dar es Salaamu.
Kamarádka mi hotel doporučila s tím, že „tam nebude nuda“. Sice tu moc často neteče teplá voda, pravidelně vypadává elektřina a bydlí tu kromě tuctu hostů asi taky půl miliardy komárů, ale jestli tu jedna věc není, tak je to nuda.
„Chceš, abych tě oslovoval moje drahá, miláčku, nebo upendo?“ zeptal se mě číšník zvaný – dle oblíbeného týmu – Liverpool, jen co jsem si první večer v 18:45 v hotelovém baru objednala pivo. Oslovení jménem je prý příliš neosobní. Lidé v Tanzanii, i ti, kteří se vůbec neznají, se oslovují podle toho, co je na nich na první pohled nejnápadnější. Všechny konverzace tu začínají politicky nekorektně nějak takhle: „Hej, tlusťochu, dlouháne, prdelko, masaji.“
Jak jsem si vysloužila přezdívku upendo, mi není jasné, ale bylo mi řečeno, že zatímco hoteloví hosté přicházejí a odcházejí, upendo zůstává. Mám si cenit toho, že pomyslnou štafetu lásky můžu na nepatrný kousek času a prostoru nosit právě já.
Ve 19:12, sotva jsem dosedla a dala si první lok piva, mi číšník Liverpool napsal vzkaz: „Drahá upendo. Bohužel je to tak, miluji tě.“
V 19:30, když navrhl, že bysme se měli vzít, mi to přišlo pořád vtipné. Když ale v 19:55 dorazila celá jeho rodina, aby mě mohl představit jako svoji snoubenku, začala jsem vážně uvažovat o tom, že změním hotel. Ostatní hosté mi ale poradili, že mám i lepší možnosti. Buď nasadit vysokou pořizovací hodnotu, aspoň padesát krav, nebo si objednávat jen u Hubeňoura.
Po týdnu tady mi došlo, že mou prací na plný úvazek bude psychoanalýza ostatních hostů. Třeba jeden Novozélanďan, takzvaný „rychlý jazyk“ čili „ještěrka“, který se tu už několik měsíců úspěšně schovává před životem v opravdovém světě. Ještěrka má rád svoji rutinu a každý den v osm chodí běhat, v devět snídá a od deseti do dvanácti ho díky jeho jazykovému nadání chodí navštěvovat jistá vdaná paní, která vždy v poledne odchází s úsměvem, zatímco ještěrka celé odpoledne prospí. Pak je tu Holanďan zvaný GSM, který ví hodně o telefonech, prý vynalezl systém GSM, což je životní úspěch, který v místě jako Trinity nechává všechny chladnými, a radši prosí Hubeňoura, ať pustí nahlas rádio. Naopak Mini, studentka ze Států, nikoho chladným nenechává, protože nosí tak krátké sukně, že se za dobu, co tu bydlí, zdvojnásobily tržby na baru. Mini ta pozornost sice otravuje, ale delší sukně nosit nehodlá, což přinejmenším 64 procent štamgastů vidí jako svoji velkou naději.
Většina lidí tu bydlí dlouhodobě, takže když sem náhodou zavítá nějaký ten chudák turista, tak chce vědět, jestli se tu zrovna natáčí dokumentární film o největších ztroskotancích světa. Na to se odpovídá: „A ty nepiješ?“ Život v hotelu Trinity se žije kolem baru a jen tak dává smysl.
Před pár dny mi přinesl pivo opět Liverpool. „Budeš si teď muset objednávat umě,“ řekl. „Hubeňour včera umřel na malárii.“
Bylo mu pětadvacet. Nikomu z personálu nepřišlo nijak tragické, že umřel. Alláh má prý svůj plán a ten nezpochybňují. Lidé v Africe pořád odcházejí a přicházejí. Zůstává jen upendo. A komáři. ?
O autorovi| Iva Skochová, spolupracovnice Pátku skochova@seznam.cz ; připravila Veronika
