Režisérka Lucie Králová mu dala přídomek živlový dokument a diváci jej mohou zhlédnout dnes večer na druhém programu České televize.
Aby filmaři mohli zachytit věcně a třeba jen chronologicky postup výměny historické České boudy na Sněžce za novou, moderní „Poštovnu Anežku“, nesměla by v Česku fungovat typická nátura. Místo toho se v kontextu časosběrného dokumentu Lucie Králové Pahrbek český vyjevuje nemálo konfliktů, jež pozoruhodnou stavbu na naší nejvyšší hoře provázelo. Dřevomorkou zničená Česká bouda se začala bourat v září roku 2004. Už tehdy u toho byli filmaři, aby zdokumentovali obtížné demoliční práce, k nimž bylo třeba využít náročných technik, vrtulníků a specialistů. Kromě jiného museli zlikvidovat tuny betonu z pisoárů... Od tohoto bodu se počítá čas dohadů o tom, co vlastně na Sněžce starou budovu nahradí, jak má vypadat objekt, aby dostatečně sloužil, odpovídal době svého vzniku, ale i reprezentoval české národní zájmy (Poláci si novodobou „svatyni“ už na své straně hory vybudovali a Češi nesměli zůstat pozadu). Našla se investorka – Jaroslava Skrbková – která „dole“ už komerčně zdatně provozovala trafiky či penzion a také původní starou poštovnu na Sněžce. Našli se stavitelé (bratři z Veselého výletu) i architekti (Martin Rajniš a Patrik Hoffman) ochotní jít do velmi obtížného a zjevně i nevděčného projektu. S tím, že nová poštovna musí odolat větru, sněhu, dešti i slunci, určitě počítali, a s tím, že do hry vstoupí různé představy, rozdílný vkus a očekávání konečného efektu, se nakonec asi také všichni zúčastnění vyrovnali. Horší to bylo s rychlostí stavby (investorka doufala, že postačí půl roku, realizace se protáhla na roky dva, a ještě nebylo vše dokončeno). Koktejl z deček a hrnečků Časosběrná metoda je vděčná tím, že divák na konci cesty může porovnávat vývoj projektu, naděje, vystřízlivění, počáteční i konečné nadšení a někdy třeba také zklamání aktérů. Dokument Pahrbek český je kombinací různých pohledů na význam a využití hory. Jinak na ni hledí vlastenci a turisté (výmluvné jsou pochůzky s pytli na odpadky, jež na Sněžku přilétají a padají z ní), jinak ji vnímají věřící, mezi něž patří i paní investorka, a proto novou stavbu zasvětila spolu s biskupem a arcibiskupem svaté Anežce. Jinak Krkonoše komentuje prezident Klaus („jsou to mé hory, jezdil jsem sem s rodiči odmalička, v zimě, v létě...“) a jinak vidí svou „boudu“ na nejvyšší hoře projektanti. „Připusťme, že moderní architektura může být příjemná, skromná, neagresivní,“ naléhá Martin Rajniš. To, že se podařilo postavit na Sněžce elegantní, zdánlivě jednoduchou stavbu ze dřeva a skla s minimem hřebíků, která se dá snadno rozmontovat a která odpovídá vkusu inteligentního současníka, je malý zázrak. Film velmi jemně naznačuje, s čím se její autoři potýkali. Kamera ukazuje dva světy: ryzí přírodu, úžasné pohledy, syrové poryvy počasí, obětavost stavitelů a proti tomu jakoby naivní svět deček, polštářků, panenek a nevkusných hrnečků „Poštovna Anežka“, ale také entuziasmu paní Skrbové, bez níž by žádný smělý plán na novou poštovnu nemohl být realizován. Zkrátka koktejl k zamyšlení.
