Koncem května by oslavil své nedožité pětaosmdesáté narozeniny režisér Jan Grossman, výrazný zjev českého moderního divadla. Svobodných poměrů si užil jen tři roky, ale stihl ještě odpromovat, což zní opravdu kuriózně. Patřil totiž ke stovkám studentů vysokých škol, o které se postarali jejich uvědomělejší spolužáci a profesoři. Po roce 1948 je vyloučili ze studia; až po více než čtyřiceti letech se jim dostalo satisfakce. Grossmanova generace na osvícené dvacáté století doplatila víc než jiní: sotva se rozkoukali, přišli nacisté, po válce komunisté. A když konečně nastaly svobodné poměry, byli tito lidé narození ve dvacátých letech už pár let v důchodu. Je obdivuhodné, že mnozí dokázali zase začít. Vidět je, jak v aule Karolina přebírají diplomy, byl zvláštní pocit, vědomí toho, jak život strašlivě rychle uteče a jak jednoduché je zničit ho. Tahle část české inteligence to opravdu neměla jednoduché, a přece si většina z nich žádnou rudou knížku nepořídila.
Jan Grossman také ne. Za normálních poměrů by trvale patřil k evropské špičce a v 60. letech už v ní de facto pobýval, o čemž svědčí úspěchy jeho Divadla Na zábradlí ve světě. Hrozné na tom všem je, když pomyslíme, kolik úsilí ho stálo, když chtěl tvořit podle svého přesvědčení, kolik překážek bylo třeba zdolat. Kolik energie, kterou mohl věnovat jen a jen tvorbě, vlastně vydával zbytečně na boj se stupidním režimem.
Při dnešní konfrontaci s jeho životními daty je jasné, že Jan Grossman odešel velice brzy, v 67 letech a v plné síle ducha. Po roce 1990 zrežíroval čtyři inscenace ve svém milovaném Zábradlí a všechny byly vynikající, píše se o nich v učebnicích. Kolik toho jenom jiní nasekají a kde nic, tu nic... Don Juan, Largo desolato, Pokoušení. I ta v podstatě konina od Alana Benneta Kafkovo brko se pod Grossmanovým dotekem proměnila ve výmluvnou existenciální grotesku. Chystal se na Kupce benátského... Přesto se musel právě ve svém divadle dočkat trapné vzpoury. Celý tehdejší herecký soubor kromě Ondřeje Pavelky se proti němu postavil. Dost možná z hlouposti, vlastního strachu nad neznámou budoucností, někteří byli i zmanipulovaní. V divadle to tak chodí. Jenže Jan Grossman už neměl čas, aby se zabýval nesmysly.
Tenkrát pronesl věštecká slova, že herecké trio Bartoška, Heřmánek a Zedníček, které bunt proti němu táhlo, si už nikdy pořádné divadlo nezahraje. Jak řekl, tak se i stalo... Ale zažil obrovské zklamání, on, který ze svých zásad neustupoval, měl najednou dokazovat svá práva? A komu? Musela na něj padnout strašná únava z let minulých, a ta ho zabila. Zbytečně brzo.
