Spisy Jaroslava Seiferta, T. G. Masaryka, Karla Šiktance, Františka Hrubína, vybrané spisy Karla Teiga – to jsou jen některé z edic, na nichž Jiří Brabec pracoval a pracuje.
Studie zejména z dějin české literatury a literární vědy, uveřejňované od začátku 50. let, doplňují paralelně publikované recenze současné české literatury, které svědčí jak o Brabcově pozorném zájmu o aktuální literární dění, tak současně o jeho celostním pojetí myšlení o literatuře a jejích dějinách.
Vlastní knižní publikace – přelomová Poezie na předělu doby (1964) a se spoluautory J. Grušou, I. Hájkem, P. Kabešem a J. Lopatkou připravený Slovník českých spisovatelů, k nimž lze připojit řadu syntetických prací věnovaných například literatuře a kultuře v období okupace a literární historiografii. Přednášky a semináře, které staví na rozsáhlých, takřka encyklopedických znalostech české literatury a jež se v osmdesátých letech konaly ještě v rámci bytové univerzity, po roce 1989 pak na FF UK v Praze. Účast na diskusích a konferencích a v neposlední řadě inspirativní rozhovory a konzultace – také ty jsou součástí působení Jiřího Brabce.
Právě v souvislosti s jeho pedagogickou činností, nesenou vždy dialogem se studenty, doktorandy a posléze i kolegy, ale i pro jeho starost o jejich místo ve světě a pochopení pro potíže spojené s existencí badatele v současné společnosti se kolem Brabce spontánně utvořil okruh žáků. U příležitosti Brabcova letošního jubilea připravili Zápisník o Šaldovi shrnující Brabcovy články o F. X. Šaldovi, v nakladatelství Akropolis vyjde výbor z jeho textů a studií.
Životní a profesní osud Jiřího Brabce úzce souvisí s peripetiemi moderních českých dějin. Za protektorátu se vyučil prodavačem, na sklonku 40. let absolvoval dělnickou přípravku a poté bohemistiku a historii na FF UK v Praze. Jeho texty z této doby jsou poznamenány dobovým schematismem, od něhož však postupně odstupoval ve prospěch diferencovanějších názorů. V letech 1969–1970 byl místopředsedou tzv. Seifertova Svazu českých spisovatelů. Normalizačním vedením Ústavu pro českou literaturu – ředitelem byl v té době Vladimír Brett – byl vyhozen ze zaměstnání. Své vědecké činnosti se pak věnoval mimo oficiální struktury, vedle práce biletáře, hlídače a kotelníka. V letech 1990–2002 přednášel na FF UK, až do současnosti je vědeckým pracovníkem Masarykova ústavu AV ČR.
Brabcův rozchod s komunistickou ideologií byl radikální, ať už jde o jeho společenské angažmá, nebo vědecký postoj. Je signatářem Charty 77, do veřejného života už ale dál nevstupoval a ani po roce 1989 nepůsobil v žádné řídící funkci. V hodnocení literatury a literární vědy se vyhýbá jakékoli dogmatičnosti; dalo by se mluvit takřka o opatrnosti, s níž formuluje své stanovisko. Jak ale ukazuje například nedávná polemika o akademické dějiny české literatury po roce 1945, která se rozběhla nad Brabcovou recenzí (A2 č. 16/2008), neznamená to, že by to bylo stanovisko opatrnické. Také pro svou odvahu a nestranickost, pro své dílo a působení je dnes nespornou autoritou svého oboru.
***
Literární věda Jiří Brabec
Narodil se 28. října 1929 v Kněževsi v západních Čechách. V letech 1955–1971 působil v Ústavu pro českou literaturu, v rámci normalizačních čistek musel odejít. Po revoluci učil na Filozofické fakultě UK (do roku 2002), pracuje v Masarykově ústavu Akademie věd ČR.
