Probíhající střet redakce Literárních novin s jejich novým majitelem připomíná situaci, která se nedávno udála v Respektu.
S Literárkami se to má následovně: bývaly přílohou Lidových novin, v roce 2003 se osamostatnily. Od roku 1999 je vedl Jakub Patočka. Tomu v roce 2005 redaktoři vyčítali, že kvůli svému angažmá ve Straně zelených zanedbává redakční povinnosti, vinou zpolitizování obsahu měl tehdy list problém získat grant od ministerstva kultury. Část redakce pak odešla a založila nový kulturní časopis A2.
Přežít pomáhala Literárkám nadace Michaela Kocába, ta jim ale letos hlavně vinou hospodářské krize platit přestala. Vydavatelem se mezitím stalo občanské sdružení spjaté s Masarykovou dělnickou akademií (think-tank ČSSD); obě instituce reprezentuje exministr zemědělství za ČSSD Jan Mládek. Sdružení si na provoz Literárek muselo půjčit a nakonec většinu prodalo Miroslavu Pavlovi, bývalému šéfu Economie, nyní řediteli VltavaLabe-Press. „Noviny potřebovaly investora, jinak by asi zanikly,“ uznávají redaktoři. Bouří se ale proti údajné minulosti Pavla i nového šéfredaktora Fialy v komunistické tajné službě a tvrdí, že „Literární noviny navazující na tradice Literárních novin a Literárních listů z let 1967-1969 a z let 1990-2008 tímto zanikají“. Je pochopitelné, že osazenstvu listu i jeho sympatizantům (za všechny jmenujme Ludvíka Vaculíka) vadí, že titul přebrali bývalí komunisté (Pavel, Fiala, Mládek). Vždyť to byly právě Literární listy, kde vyšlo „Vaculíkových“ Dva tisíce slov, jedna z pozdějších dílčích záminek sovětské invaze v osmašedesátém.
Vedle sporu o minulost, který je těžší soudit, běží ale hlavně o ekonomické fungování listu. „Od rozpadu Literárek na dva časopisy se jejich finanční poměry hodně zhoršily,“ píše Eva Kantůrková na ceskamedia. cz. Bez peněz od Kocába a letos i bez státní dotace by noviny samy nepřežily. Pavel do nich vložil 2,6 milionu, nový šéf Fiala se z nich podle svých slov snaží udělat standardně fungující podnik.
Literárky, stejně jako nedávno Respekt, tak dospěly do fáze, kdy se musejí změnit, aby přežily. Oba příklady přitom ukazují, jak těžké je skloubit tradici s budoucností.
Zléta černobílého Respektu se stal barevný časopis a ekonomicky mu to prospělo - získal nové čtenáře i inzerenty.
Také jeho redakce ovšem zprvu podala demonstrativní výpovědi na protest proti tehdejšímu řediteli Čermákovi, i proto, aby obsah neudělal plytčím. Díky bližším vztahům redakce s exvydavatelem Schwarzenbergem to skončilo tak, že tým se de facto nezměnil. Čermák odešel a Respekt, placený finančníkem Bakalou, dnes vychází i s krátkými boxy typu respekt-despekt či s lifestylovou rubrikou.
Redaktoři Literárek ideálního nového vydavatele, ochotného investovat do ztrátového titulu, nenašli. Spoléhali, že je pod svá křídla vezme „levicově liberální“ prostředí kolem sociální demokracie, zjišťují ale, že se stali soukromým podnikem. Jsou zklamaní, že „ČSSD, která chtěla nad tímto prostorem svobody převzít patronát, jej v tuto chvíli de facto definitivně zmařila“. Peníze, které přináší muž s problematickou minulostí, nechtějí.
Chovají se tak možná čistěji než redakce Respektu - když nesouhlasí, odcházejí. Nepřímo říkají: dvacet let od převratu jsme dospěli do doby, kdy ideály musejí bojovat se sílou peněz, a leckdy prohrávají. A že dál ekonomicky fungovat znamená neohlížet se.
Je to možná smutné, ale je to tak.
O autorovi| Ondřej Aust redaktor Lidových novin
