Jak významně prostředí ovlivňuje naši ochotu podřídit se normám společnosti, ověřovala skupina nizozemských vědců. Spoustu „klukovin“ provedl během přípravy svého experimentu tým z univerzity v nizozemském Groningenu pod vedením Keese Keizera. Vědci nastražili na své spoluobčany řadu pokusů, ve kterých pokoušeli jejich počestnost. Výsledky svědčící o nečekaných sklonech obyvatel nizozemského města k porušování nařízení a zákonů zveřejnil on-line časopis Science.
Vsérii šesti pokusů tu vědci předložili zatím nejúplnější vědecký důkaz pro tzv. teorii „rozbitého okna“, která se pod tímto názvem objevila už v 80. letech. Podle ní má prostředí výrazný vliv na četnost antisociálního chování. Svůj název dostala podle známého příkladu: i banální rozbité okno se může stát signálem, že všechno je dovoleno, a v důsledku vést ke zvýšení i závažnější kriminality. Teorie je stále dosti kontroverzní, navíc pro ni není mnoho jednoznačných, vědecky obhajitelných důkazů.
Keizer s kolegy proto připravili experimenty, které pracují s drobnými změnami prostředí. Například jak ovlivní náš postoj k dodržování veřejného pořádku „signály“ o tom, že většina ostatních si s normami dělá nebo naopak nedělá hlavu.
Tým si vybral uličku, do které obyvatelé Groningenu odstavovali kola. Výzkumníci majitelům na řídítka připevnili reklamní letáky na neexistující obchod. Stěny uličky pak navíc vybavili ještě výraznou značkou zakazující provádění graffiti – i když na stěnách žádná nebyla – a vysbírali z místa všechny odpadky, aby nesváděly svým příkladem k následování.
Pak se vědci jen skryli a z „pozorovatelny“ sledovali, jak si pokusné subjekty poradí s obtížným letákem. V uličce nebyl odpadkový koš, a tak cyklisté měli v podstatě tři možnosti: leták hodit na zem, přehodit na jiné kolo (pro účely pokusu označeno jako znečišťování okolí) nebo si ho dát do kapsy a vyhodit jindy. Ze 77 sledovaných v „čistých“ podmínkách si dovolila porušit pravidlo, že „odpadky se na zem nehází“, jenom třetina.
Stačila ovšem malá změna s odpadky vůbec nesouvisející – vyzdobit zeď vedle zákazu graffiti barevnými klikyháky (jednoduchými, aby nevypadaly jako umění) – a na zem odhodily nežádoucí reklamu dvě třetiny cyklistů.
Vědci připravili ještě pět dalších sérií pokusů, z nichž nejpřekvapivější výsledky ukazuje dvojice experimentů věnujících se sedmému přikázání: Nepokradeš.
Vědci „špatně“ vhodili do poštovní schránky obálku, ve které byla viditelně bankovka v hodnotě pěti eur. Pokud byla schránka čistá v čistém prostředí, obálku vykradlo 13 procent kolemjdoucích. Stačilo poházet po zemi odpadky a poměr zlodějů se zvýšil na 25 procent. Pokud byla schránka ozdobena graffiti, přilepšilo si 27 procent kolemjdoucích.
Ani v jednom z pokusů nejde o výsledek přímé nápodoby. Účastníci nebyli svědky odhazování odpadků nebo krádeže, ale porušení zcela odlišných norem. Přesto zvýšená míra nepořádku, řečeno Keizerovou terminologií, vedla k porušení jiného předpisu nebo zákona. Především když jeho dodržení bylo spojenou s jistou námahou.
Keizer s kolegy chtěli pokusy ověřit hypotézu, že se lidé v prostředí s vyšší mírou nepořádku nezačnou chovat zcela odlišně, ale změní se pořadí jejich cílů. Už se tolik nesnaží vyhovět společenským požadavkům na slušné chování.
Místo toho se dostane vyšší priority jiným cílům, v našem chování vždy přítomným. Například hedonistickým: „Nebudu se namáhat, radši hodím ten papír na zem“ nebo získávání zdrojů: „Tu pětieurovku si vezmu, peníze se hodí vždycky“.
***
Všichni pěkně sborem... Signály o tom, že většina našeho okolí nedbá na dodržování norem, mění i naše priority tak, že se více zaměřujeme na svůj vlastní prospěch, domnívají se vědci z holandského Groningenu. Ukázali, že v prostředí se zvýšenou mírou nepořádku (např. v podzemní garáži plné nevrácených nákupních košíků nebo u zdi plné nepovedených graffiti) lidé spíše odhodí nechtěnou reklamu na zem. Že nepořádek dělá i zloděje ukázal i pokus s průhlednou obálkou a bankovkou.
