Jako by to předznamenalo dubnové udělení Litery za prózu Ivanu Matouškovi: oceněná Oslava z roku 2009 je trojím pohledem na umírání autorova otce. Zanedlouho totiž zemřel Jan Balabán, který se tak ani nedočkal svého románu o otcově smrti.
Otcové a synové, kteří o nich píší
Román Zeptej se táty se oproti spíše analytickému Matouškovi fenoménem smrti zabývá více z duchovního pohledu. A zároveň je tu jako záminka ke studiu povah tří rozdílných dospělých sourozenců a k malému pátrání v předlistopadové minulosti. Zeptej se táty je kniha někdy až nesnesitelně vážná a naléhavá, což ještě zesiluje vědomí autorovy nečekané (nikoli však tragické) smrti.
Zhruba ve stejnou dobu vyšel také soubor tří povídek Balabánova vrstevníka Emila Hakla Pravidla směšného chování a dvě (ty lepší a zásadnější) se také zabývají umíráním autorova otce, z nějž Hakl udělal literárního hrdinu ve své dosud nejlepší próze O rodičích a dětech. Hakl zůstává i u smrtelné postele sympaticky zemitý, neztrácí smysl pro ironii, byť je tentokrát výrazně melancholičtější než v minulých dílech. Jestliže v mnoha předchozích románech a povídkách Hakl příliš prodléval u malicherných problémů svých autobiografických hrdinů, tentokrát ego ustupuje pod tíhou smutné zkušenosti.
Potýkání se smrtí je páteří i novinky Jaroslav Rudiše Konec punku v Helsinkách. Ač hlavním tématem je gesto mladistvého protestu a politováníhodné okorávání bývalého rebela, vyrovnávání se hlavního hrdiny se smrtí, jíž byl možná víc než jen svědkem, je pro zápletku klíčové. Pro Konec punku v Helsinkách platí totéž co pro obě výše zmíněné knihy: v kontextu autorovy tvorby (a nakonec i v kontextu původní české prózy roku 2010) je to kniha mimořádně zdařilá.
Hrozba smrti se vine autobiografickým románem Hany Andronikové, která vydala knihu po osmi letech. Nebe nemá dno sleduje hlavní hrdinku na její pouti do nitra amazonského pralesa, kde hledá léčbu rakoviny i duchovní proměnu. A smrtí a fantaskním posmrtným životem se zabývá také román Jiřího Kratochvila Femme fatale: ovšem namísto tragické zkušenosti je smrt hrdinky-spisovatelky startem k postmodernímu reji fantastických obrazů. Zde již však bylo přijetí kritikou zdrženlivější: většina recenzentů vyslovila obavu, zda se jeden z nejvýraznějších českých autorů posledních dvaceti let nezačíná opakovat a rozmělňovat.
Ceny mladým
Smrti bylo hodně bohužel i v reálném světě: z těch mnoha letošních je vedle Balabána nutné připomenout Ludvíka Kunderu, Vladimíra Justla a Violu Fischerovou, protože navzdory svému vysokému věku se do posledních chvil aktivně účastnili literárního dění. Do posledních chvil vitální Fischerová se letos ještě dočkala zadostiučinění: po dvou marných nominacích letos konečně získala Literu za poezii (za sbírku Domek na vinici); a bylo to jedno z (příliš) mála literárních ocenění, jichž se jí dostalo.
Ceny jinak brali mladší: padesátník Antonín Bajaja Státní cenu za literaturu, čtyřicátník Jáchym Topol Cenu Jaroslava Seiferta a devětadvacetiletá Petra Soukupová hlavní cenu soutěže Magnesia Litera; oba posledně jmenovaní jsou nejmladšími držiteli dotyčných ocenění. Cena Knižního klubu se tentokrát obešla bez skandálu, dostal ji zkušený spisovatel a scenárista David Jan Novotný. Pro úplnost ještě nejslavnější zahraniční trofej: Nobelovu cenu za literaturu dostal i u nás dobře známý peruánský prozaik Mario Vargas Llosa.
Debaty rozvířili svými romány Petra Hůlová a překvapivě také Michal Viewegh. Hůlová si jako hlavní hrdinku a vypravěčku Strážců občanského dobra vybrala dívku ze zastydle komunistické rodiny, která navíc na severu Čech začne realizovat část svých „ideálů“. Za provokativní text si autorka vysloužila potlesk i rozpaky: pro některé byla jeho provokativnost až příliš nápadná a snadná.
Slovo snadný patří i k Vieweghovi: zdá se, že píše snadno a že stejně snadno si také udržuje přízeň čtenářů. Letošní bestseller Biomanželka se z jeho dosavadní produkce přece jen trochu vymyká: ironizuje tu totiž měnící se genderové role i zaujetí zdravým životním stylem. Lehkonohý styl ovšem zachovává, vstříc čtenářům a navzdory kritikům, kteří – pokud se mu vůbec věnují – působí poněkud unaveně.
Co pro děti
Pokračuje slibné zpestřování původní literatury pro děti: žebříčkům sice dál vládne Zdeněk Svěrák (nejprve knižní verzí filmu Kuky se vrací a pak třemi pohádkovými příběhy Pan Buřtík a pan Špejlička), ale i mimo televizní obrazovky a filmová plátna vznikají pozoruhodné tituly, přičemž nejaktivnější jsou mladé autorky: Markéta Pilátová vydala po roce už druhou knihu pro děti (Kiko a tajemství papírového motýla), Olga Černá za šest let třetí (Jitka a kytka). Nově se k nim přidala například Magdaléna Platzová, jejíž pátá kniha (a první pro děti) se jmenuje Toník a jeskyně snů. Pavel Šrut s ročním zpožděním vydal druhý díl populárních Lichožroutů (Lichožrouti se vracejí), Pavel Brycz přenesl pohádkové strašidlo do současnosti v knize Bílá paní na hlídání. A překvapivým hitem se stal debut výtvarnice Markéty Baňkové Straka v říši entropie, soubor bajek a hádanek o fyzikálních zákonech.
Z hojné várky překladů je prostor jen na ty nejvýznamnější – tedy takové, které překladatelé českým čtenářům „dlužili“. Na prvním místě je to Američanka Flannery O‘Connorová (Dobrého člověka těžko najdeš) s nesmlouvavě jízlivým a krutým portrétováním lidské zabedněnosti a pak dva spisovatelé zNizozemska: Harrymu Mulischovi česky vyšel jeho opus magnum Objevení nebe (nedlouho předtím, než – zemřel), došlo také na další klíčové dílo poválečné nizozemské literatury Temná komora Damoklova od Willema Frederika Hermanse.
