Část roku se věnuje vědě a část expedicím – stejně jako Indiana Jones. Na rozdíl od filmového hrdiny ale většinu času prosedí v laboratoři. Floridská univerzita, kde doktor Křeček už patnáct let působí, chce od vědců publikace. Expedice jsou jen výzkumným bonbonkem. „Terénní práce jsou drahé, trvají jen týden dva. Zato ale makáme od nevidím do nevidím a čelovka se nám v přítmí tropického pralesa hodí často,“ vypráví Jan Křeček. Díky poplatku za nadváhu zaplacenému na letišti dobře ví, kolik desítek kil táhnou na zádech. Sekery, pily, krumpáč, lopatu, lopatky, dláta, sběrací tácy, repelenty, líh na konzervaci sběrů a nádoby na ně, taky GPS přístroje, fotoaparáty. „A pokud jsme delší dobu od auta, tak i moře vody. Osobní věci jsou podružné,“ dodává k výbavě expedice. „Když je člověk posedlý, tak spát nemusí skoro vůbec, jen chvilku po ránu. Pořád jen sbíráme a sbíráme.“
Termit, česky všekaz, žije všude, kde je průměrná roční teplota vyšší než deset stupňů Celsia, a napadá vše, v čem je celulóza, nejrozšířenější hmota biologického původu. Na snídani, k obědu i k večeři si vystačí s kusem dřeva. Pro přírodu je půlcentimetrový tvoreček, žijící v obrovských koloniích, činorodý horník, jenž recykluje mrtvé dřevo a prokysličuje a provlhčuje půdu. Na zemi žije přes sto milionů let. Patří ke starším a pro přežití mnohem lépe vybaveným organismům než člověk.
Nepřáteli termitů jsou hlavně mravenci, ale i domorodci, kteří je mají za bílkovinami nabitou lahůdku. Nejvíc si ale škodí sami, když vedou bratrovražedné války. Evoluce různým druhům termitů nadělila rozličné zbraně: třeba čelní žlázu, jež produkuje insekticid, který paralyzuje a pak zabíjí útočníky. I pro člověka je jejich kousnutí bolestivé.
Tito slepí stavitelé termitišť s fantasticky rozvětveným „metrem“ žijí příkladný sociální život. Na rozdíl od ostatního společenského hmyzu není vůdčí postavou královna, ale královský pár, který spolu žije po celý život. Velké kolonie mívají až deset milionů jedinců různé velikosti, tvaru, kast a vývojových stadií. Pár procent populace tvoří okřídlení jedinci, kteří z hnízda vylétají při rojení s touhou založit nový termití stát, kterou neumenší ani mizivá šance na úspěch.
Přírodě termit prospívá, leč člověku škodí. Sice nás trápí jen zlomek ze 3000 termitích druhů, ale válka o dřevo je nekonečná. Termitů nepřibývá, lidí ano. V celosvětovém měřítku je dřevo často nejdůležitějším stavebním materiálem a jeho cena se zvyšuje. A protože impregnace je drahá, zaobírá se několik set vědců už více než sto let tím, jak na ty malé bojovníky vyzrát.
Jan Křeček se termity zabýval už při svém studiu na Přírodovědecké fakultě UK v 60. letech, pak v práci pokračoval na Entomologickém ústavu a Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Už za minulého režimu měl slušnou praxi. V rámci tehdejší bratrské pomoci působil řadu let na Kubě, kde hubil tamější termity.
Kdo to s vámi bydlí?
Díky své znalosti karibských termitů objevil účinky růstových regulátorů hmyzu (tzv. juvenoidů) na termity, což mu získalo místo na prestižní floridské univerzitě. Termiti nedokáží tuto cizorodou látku rozpoznat jako nebezpečnou, a umělé hormony juvenoidy si i s návnadou zanášejí do hnízd. Ty zde pak způsobí přemnožení vojenské kasty, která je výživou zcela závislá na dělnicích. Vzniklá nerovnováha nakonec zahubí celou kolonii hladem.
Floridská univerzita začala pracovat na výzkumu karibských termitů, protože se američtí vědci báli jejich invaze do země. A měli pravdu. Věda ale měla tentokrát nad přírodou zjančenou globalizací dopravy náskok a jeden vetřelecký druh již na daném území eliminovala.
„Na termity se musí jejich vlastními zbraněmi,“ říká vědec. Když máte otevřené oči, tak vám na sebe sami prozradí, jak na ně. Vědci z floridské univerzity nejen přinášejí rady, jaké prostředky k hubení tohoto hmyzu použít, ale spolupracují i na technologické úpravě materiálů vyvážených do tropů, aby termitům lépe odolávaly. Například tím, že jim prostě nebudou chutnat.
Věda nezná hranic a musí taková být, protože ani termiti je nerespektují. „Termit, i když je jeho chování jen reflexní, není hloupý, je dokonce mazaný. Pokud část kolonie zahyne působením ochranného prostředku, pozůstalí na nějaký čas vyloučí nebezpečná místa z potravního teritoria. Kolonie se zregeneruje, termit už neopakuje fatální chybu. Vědec musí přijít na trikově působící látky, které termity zabijí, ale tak, aby nepoznali, že jsou pro ně nebezpečné,“ říká Jan Křeček.
S téměř neviditelnými dřevožrouty v Česku území nesdílíme. „Zatím. Ale v Evropě už se usadil jeden velmi nepříjemný termit, který žije zejména v nábytku. Je to druh absolutně zdomácnělý, více než pes či kočka. Jak jsme nedávno dokázali, pochází z Peru, odkud cestoval do světa jako černý pasažér. V Evropě žije v interiérech, takže zima mu nevadí. Jediný – a ještě k tomu jen dočasný – prostředek, jak ho vyhnat z domu, je nákladné zaplynování celého objektu,“ říká Jan Křeček.
Člověk chce přijít na to, jak vyřešit problém, který si sám způsobil, když zavlekl cizokrajné druhy – lhostejno zda zvířat, hmyzu či rostlin – tam, kam nepatří. „A boj s invazivními druhy bývá nejen nákladný, zdlouhavý a obtížný, ale i nepříliš nadějný,“ zdůrazňuje Jan Křeček.
Co je vlastně největším štěstím pro termitologa? „Kdeco! Ale vědecky popsat nový druh je docela dobrodružné, i my vědci jsme ješitní. Je hezké, že se na věčné časy objeví za jménem rodu a druhu i jméno autora.“ Ze skromného Křečka je třeba vypáčit, že své jméno připojil už asi ke třiceti jím objeveným druhům termitů. Napsal „základní životopisy“ čtvrtiny kubánských a asi jednoho procenta všech dosud popsaných termitů.
A tak Jan Křeček některé druhy objevuje a jiné hubí. Čím je pro něj vlastně termit? „Je to náš nepřítel, ale hlavně můj nejúhlavnější přítel zároveň,“ směje se. „A musí mít i nějaký velký politický význam! Za komunismu byly totiž populárnější knihy o termitech jako zakázaná literatura pod zámkem v trezoru a půjčovaly se jen ve speciálním režimu. Takže bádat mám opravdu nad čím!“
***
V Evropě už se usadil jeden velmi nepříjemný termit, který žije zejména v nábytku. Je to druh absolutně zdomácnělý, více než pes či kočka. Jak jsme nedávno dokázali, pochází z Peru. ”
O autorovi| Věra Kudynová, spolupracovnice Pátku
