POZNÁMKY
Na summitu v Kodani se s vážnými tvářemi jedná o tom, jak teplý bude svět v letech 2020, 2050, nebo dokonce 2100. Existuje ale vážné podezření, že používané časové horizonty značnou část přítomných vlastně nezajímají. Západní politiky proto, že se tu operuje s letopočty, které leží daleko za obzorem jejich kariéry. Přijmout plán, jímž zavazuji své vzdálené následníky, je o dost lehčí než třeba prosadit plán, jímž do tří let srazím schodek ve státním rozpočtu.
V Kodani se tito propagátoři bezpečně vzdáleného idealismu setkávají s politiky z takzvaného třetího světa, kteří si přijeli pro dotace. Nejotřesnější bude asi příklad Malediv, jejichž vláda před časem zasedala v potápěčském pod hladinou moře, aby u světové veřejnosti vyvolala nepravdivý dojem, že ostrovu hrozí zalití. Pak do Kodaně přijíždějí lidé jako prezident Zimbabwe Mugabe, jenž před pár lety nechal vyvlastnit bílé farmáře a rozvrátil tak tamní zemědělství. Mugabe se tuto katastrofu snaží převyprávět: za hlad může sucho rovná se globální oteplení rovná se Západ. Ani jeho patrně nezajímá, co bude v roce 2050 nebo v roce 2100, jde mu už nejspíš jen o to, aby dožil v bezpečí prezidentského úřadu. A konečně co na stavu planety v roce 2100 může zajímat íránského prezidenta Ahmadínežáda, když věří na brzký příchod dvanáctého imáma a už mu pro tyto účely v Teheránu dá opravit jeden bulvár?
Odpověď: to je OSN, místo, jež mnohé vlády chudých zemí, ne jen ty nejvykřičenější, chápou jako místo pro podání žádosti o dotaci. Mezi cyniky z prvního a třetího světa se proplétají idealisté - bojovníci za záchranu planety. Dost možná jsou v menšině a dělají stafáž.
Čtěte „Konference OSN...“ na straně 6
