Nestíhám. Kdybych prozradil, kdy jsem byl třeba naposledy na opeře, hanba by mě ufackovala. Možná se podvědomě bojím, že tam zahynu na vznícený plnovous jako pán z povídky Woodyho Allena. V sobotu jsem si však řekl dost a vyrazil na ni do kina. Čtete správně. Žižkovský biograf Aero pořádá téměř rok sledování přenosů z newyorské Metropolitní opery v HD kvalitě a postupně se přidala jiná města. Co jsem nedohnal, to jsem předehnal. Dávali totiž dílo minimalisty Johna Adamse Doctor Atomic, které mělo světovou premiéru 1. října 2005 v San Francisku (nikoli 2003, jak tvrdí Jiří Černý v HN) o vědci Robertu J. Oppenheimerovi a prvním pokusném výbuchu atomové bomby v červenci 1945.
Libreto Petera Sellarse (který režii musel přepustit debutantce Penny Woolcockové) čerpá z dobových dokumentů, ale i z poezie různých věků a jeho dramatickým tématem je hrdinovo faustovské váhání. Kanadský barytonista Gerald Finley v něm předvedl všestranně mimořádný výkon, což nepřekvapuje znalce, kteří ho slyšeli na Pražském jaru v cyklu Písně z cest nebo předloni coby Dona Giovanniho ve Stavovském divadle. Mezi větami na koncertě se netleská, po skvostných áriích taky ne, ale já tomu byl nejblíž po té jeho na text XIV. sonetu Johna Donnea Roztluč mi srdce. Přenos působil jako napínavý film, v němž herci místo mluvení pějí. Přispívalo k tomu snímání, jízdy kamerou na jeřábu a četné detaily. K moderní opeře asi patří i to, že si sólista zavdá před árií šluka z nemarkýrované cigarety. Ještě že se toho nedožil Beno Blachut. Na pomezí cimrmanovštiny kolísala zpívaná předpověď počasí. Už teď jsem si nicméně zapsal do diáře na další sobotu: Aero – Hector Berlioz: Faustovo prokletí.
Apropó Cimrman. Stejné manko jako s operou mám s Divadlem Járy Cimrmana. Čtrnáct dnů po premiéře jsem tedy zavítal na České nebe a křepce odcházel s radostným zjištěním, že pánům Smoljakovi a Svěrákovi (o Járovi nemluvě) to pořád pálí jako Janu Husovi a že zavedená firma s neomezeným ručením vkusu odolává času i všeobecné krizi zábavy. Večer byl nabit příslovečně chytrým humorem a lze tušit, že třeba věta: „Kdo nepláče, není Čech“ zlidoví. Odboural mě další drtivý důkaz tuposti vídeňského profesora Fiedlera, který název encyklopedie Who Is Who vyložil „Vlak je vlak“. Proč svatý Václav odpovídá do telefonu: „Nedám, to víte, že nedám,“ neřeknu, račte bivakovat v předprodeji. Skvělá scéna, v níž hlasuje nebeská komise, složená z osobností našich dějin, zda smí zrádce národa Sabina z očistce do nebe, v době kunderovské aféry stala se nezáměrnou, leč aktuální satirou.
Za všechny báječné účinkující jmenuji ideálního Komenského Zdeňka Svěráka, popletu praotce Čecha v podání Jana Kašpara a Marka Šimona, který hraje Babičku Boženy Němcové tak, že se vyrovná Terezii Brzkové, Jarmile Kurandové i Jiřímu Pechovi. Při děkovačce rozjásaní diváci herce málem odnesli na ramenou na Václavák a došlo na „standing ovation“, což by Fiedler nebo analytik Radia Wave Radek Vogl jistě přeložili jako „Standy ovoce“.
***
Zavítal jsem na České nebe a křepce odcházel s radostným zjištěním, že pánům Smoljakovi a Svěrákovi (o Járovi nemluvě) to pořád pálí jako Janu Husovi
