Antická velmoc Kartágo se do povědomí lidstva zapsala především válkami, které vedla s Římem. Stejně nepřátelsky se ale chovala i k Řekům v kritických okamžicích jejich dějin, když se je pokoušeli vyhladit Peršané. Starověcí dějepisci Kartagincům navíc přičítají i lidské oběti. Na pohled tedy existuje dost důvodů, proč zániku této civilizace po třetí punské válce není třeba příliš litovat.
Jak to ale bylo s lidskými oběťmi v Kartágu doopravdy? Šlo o propagandu, povzbuzující bojového ducha Řeků a později Římanů v zápase na život a na smrt, nebo o realitu?
„Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno,“ je výrok, jehož neustálým opakováním se zapsal do dějin římský politik Cato starší (234-149 př. n. l.). Římané měli dost důvodů, proč to uskutečnit -ale takových, o nichž se veřejně moc nemluví; třeba to, že Kartágo jim konkurovalo jako obchodní i vojenská velmoc. Zdůraznění lidských obětí, tedy něčeho, co bylo klasické antické kultuře odporné a cizí, mohlo být dobrým propagandistickým tahem.
Pohoršení krále Davida O dětských obětech se ale nezmiňují jen řečtí a římští dějepisci. Naznačuje je dokonce i židovský Starý zákon. „Nedopustíš, aby kdokoliv z rodu tvého byl uvržen do ohně za oběť Molochovi,“ říká třetí Mojžíšova kniha. Přitom Molochem se zde zřejmě myslí nejvyšší božstvo semitského kulturního okruhu Kanaánců, do kterého patří i Féničané. A právě oni založili kolonii, z níž později vzniklo mocné Kartágo. To zdědilo i všechny významné prvky starého fénického náboženství.
„Nevinnou krev prolévali, krev svých synů a dcer, které obětovali modlářským stvůrám Kanaánu, takže poskvrněna jest země těmi vraždami,“ vypovídá Kniha žalmů Davidovými ústy.
Starozákonní Jeremiášovo proroctví je ohledně dětských obětí mezi některými semitskými kmeny (z nichž vzešli i Féničané a Kartaginci) ještě konkrétnější: „Nadto vzdělali posvátná návrší Tofet v Údolí syna Hinomova, aby pálili syny své a dcery své, což jsem já nepřikázal.“
Významní antičtí dějepisci, například Diodorus a Plutarchos, popisují lidské oběti přímo u Kartaginců. Podle nich tu byly zejména děti (často z nejvyšších společenských vrstev) upalovány na počest bohyně Tanit nebo boha Baal Hammona. Bohové si měli obzvlášť cenit toho, když jim byli darováni prvorození synové. Kartaginské náboženství vycházelo z předpokladu, že mladá krev dává božské bytosti novou sílu - a pokud dostane to nejcennější, co člověk má, nemůže jeho prosby odmítnout. Za nejcennější majetek rodiny pak byl považován právě prvorozený syn.
Novověcí archeologové v Kartágu skutečně našli místo podobné tomu, které popisuje Bible jako Tofet - označili je proto také tímto jménem. Šlo o posvátný okrsek, v němž se nacházely urny s částečně spálenými ostatky dětí a zvířat. Přesto tým vedený profesorem Jeffreym H. Schwartzem z University of Pittsburgh tvrdí, že s dětskými oběťmi to u Kartaginců nebylo tak zlé.
Svědectví posvátných hrobů Nález pohřebiště v kartaginském Tofetu pochází z 20. let minulého století a dosud byl všeobecně přijímán jako potvrzení existence dětských obětí v Kartágu. Tamní urny pocházejí z 3. století př. n. l. a doprovázejí je i nápisy dosvědčující, že tato lokalita měla náboženské určení.
Jeden z nich dokonce říká: „Naší paní Tanit a našemu pánu Baal Hammonovi, to, co jim bylo slíbeno...“ Většinou je to vykládáno jako přímé potvrzení odporného zvyku. Přesto profesor Schwartz nedávno toto zažité schéma na stránkách odborného časopisu PLoS ONE zpochybnil.
„Idea dětských obětí v Kartágu se nezakládá ani tak na studiu archeologických nálezů, jako spíš na citování antických dějepisců a Bible,“ tvrdí Schwartz. „Naše práce ale ukazuje, že při studiu sociálního chování dávných kultur se nesmíme omezovat pouze na některé zdroje informací, ale musíme použít všechny dostupné prostředky.“ Antropolog Jeffrey H. Schwartz a jeho lidé se proto zaměřili především na důkladné anatomické zkoumání dětských kosterních pozůstatků v urnách z kartaginského Tofetu. Proměřili přitom velikost lebek, délku dlouhých kostí a další znaky obsahu 348 pohřebních nádob.
Na základě toho dospěli k závěru, že přibližně 20 procent pohřbených dětí zemřelo v prenatálním věku a mnoho dalších ve věku pouhých tří až pěti měsíců po narození. Nemohlo tedy jít - alespoň podle Schwartze - o oběť bohům.
Schwartz a jeho lidé zkoumali také pohlaví mrtvých dětí. Zjistili, že mezi nimi převažovaly dívky. To opět odporuje představě cílené oběti. Alespoň pokud přijmeme tvrzení, podle něhož si kartaginské božstvo nejvíc ze všeho cení prvorozených synů.
Soud dějin Ne všichni archeologové a historici Schwartzův názor přijali bez výhrad. Podle nich jeho výzkum dokazuje jen to, že Kartaginci spalovali a pochovávali v hliněných urnách všechny mrtvé, bez ohledu na to, zda zemřeli přirozenou smrtí, nebo byli usmrceni jako oběť bohům. Písemná svědectví o tomto odporném zvyku to však přímo nevyvrací.
Jisté je, že Kartaginci byli jednou z posledních vyspělých antických kultur, které vraždění lidí ve jménu bohů provozovaly. Řekové, stejně jako starozákonní Židé, ho odsuzovali, shodný postoj zaujali i Římané. Ve fénickém kulturním okruhu se však zvyk držel velmi houževnatě - a Kartaginci byli jedním z jeho posledních úspěšných výhonků.
Existují ale náznaky, že i tady s rostoucím blahobytem a pod vlivem vyspělejších sousedních kultur nadšení pro dětské oběti postupně ochabovalo. Aristokratické rodiny místo vlastních potomků dávaly bohům děti otroků, sílila také snaha nahradit je zvířecími oběťmi.
V okamžicích dějinných krizí se však Kartaginci na krvežíznivost svých bohů opět rozpomínali. Dokonce pak prý obětovali i ty děti, které předtím před ohněm zachránili. Antičtí historikové také tvrdí, že mladí lidé se k obětování ve velkém množství sami hlásili.
Příležitostí k tomu měli dost -poté, co jejich stát narazil na Řím, už jejich dějiny představovaly jen sérii osudových krizí. Přesto je pravděpodobné, že kdyby Kartágo mělo víc času, odporný zvyk by opustilo - jenže historie nemá ráda slovo „kdyby“.
O autorovi| LUDVÍK REITER, Autor je publicista
