ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Můj asi nejsilnější zážitek z puberty byl, když jsem doma objevil tajemství starých rodinných otomanů. Bylo léto roku 1977, prázdniny, všichni byli venku a já jsem objevil staré ročníky Literárek a Reportérů. Tenkrát už v patnácti člověk chápal, že ho v daných poměrech nic moc nečeká. A teď se na něj ten smysl rozzářil aspoň z minulosti. O dalších prázdninách jsem u těch novin zaparkoval znova a pak zase. Stal se ze mě „opožděný osmašedesátník“. Někdy ve třetí třídě si naše třídní učitelka, kterou jsem miloval, postavila na stupínek pár nás posledních, kdo jsme ještě chodili do náboženství, a řekla: „Podívejte se na ně, to jsou ti, kdo ještě věří v Boha, přestože američtí astronauti na Měsíci žádného nenašli.“ Když jsem to zopakoval doma, rodiče mě z náboženství odhlásili.
Specialitou normalizace na Moravě bylo být ve všední den v komunistické straně a v neděli v kostele. V naší rodině to tak spousta dospělých měla taky. V neděli jsme s matkou vyráželi z Boskovic, kde jsme bydleli, na mši do některé vesnice, aby nás neviděli známí. Šílené, přetvářka jako startovné do života. Z toho, že oba mí rodiče byli v KSČ, jsme zajisté jako rodina měli prospěch. Štěstí bylo, že považovali za nemožné, že budeme postupovat stejně. Otec na to téma uměl mluvit i velice drsně, měl jsem štěstí.
Po maturitě jsem odešel do Prahy. Tenkrát, nevím jak dnes, to na malém městě fungovalo tak, že tam de facto vládla neformální honorace: primář, šéf stavebního odboru na národním výboru, šéf kina, pomocník VB atd. Kdo se bude chovat tak a tak, ten se mezi ně dostane, a kdo ne, může všechno zabalit. Myslel jsem si, že ve velkém městě to bude jiné. Poznání, že není, patřilo k nejveselejším momentům mého života. Chtěl jsem na žurnalistiku, ale ředitel gymnázia mi to rozmluvil s tím, že je to politická škola. Tak jsem se bez chuti přihlásil na práva s tím, že si udělám titul a budu mít čas psát. Ve škole mě bavilo jen pár věcí: když Vojtěch Cepl přednášel „občana“ a pak akademické disciplíny, které měly daleko od skutečnosti, například mezinárodní právo veřejné. Úžasné na té škole bylo, že si tam člověk mohl domluvit individuální studijní plán a moc tam nechodit.
Právem jsem se živil asi rok a půl, pak jsem díky Ivu Železnému s velkou úlevou přešel jako redaktor do nakladatelství Československý spisovatel. Byl jsem rád, že mi nemůžou vyčítat, jak se tenkrát říkalo: „Vystudoval jsi, soudruhu, za dělnické peníze.“ Živil jsem se něčím, co jsem nestudoval.
V osmdesátých letech jsem nebyl napojený na žádné disidentské kruhy, žil jsem v tehdejším sci-fighettu. Časopisům, které jsme vydávali, dnes někdo říká samizdat a při pohledu na překlepanou Orwellovu Farmu zvířat nebo 1984 to tak i může vypadat. Ale že nás policajti nechali na pokoji, bylo podle mě tím, že jim došlo, že jsme děti. Já jsem tenkrát každopádně byl. Úžasné na tom ghettu bylo, že to byl svět sám pro sebe, dodnes odtamtud mám většinu kamarádů. Když jsem se zamiloval, projevilo se to vždycky tak, že jsem pro svou holku vydával časopis, většinou s nějakým debilním názvem, třeba Rosol, Síra... Že bych ji mohl taky pozvat na večeři, mě nenapadlo. Pro Jana Pilaře a partu, která nakladatelství vedla, jsem musel být naprosto směšná figura, ale já jsem sám sebe vnímal jako toho, kdo vede svůj malý zápas. Konec 80. let už byl všeobecně legrační doba: naše cyklostylované antologie americké sci-fijsme dělali ve Spisovateli na půdě, když tam nikdo nebyl. Myslel jsem, že převrat v roce 1989 skončí v krvi. Nakonec ale třeba v nakladatelství stačilo jen cvrnknout a všichni začali všechno podepisovat. Největší šok jsem ale zažil až na jaře 1990, když jsem si uvědomil, že co jsem do té doby považoval za svou svobodu a nezávislost (bigbít, malování i tu sci-fi), bylo prolezlé nevědomou závislostí na systému. Myslel jsem si, že jsem free, ale nebyl jsem. Nejdivnější a nejprotivnější šok mého života. Od roku 1992 jsem pracoval jako novinář v Mladé frontě DNES. Jednou jsem dostal za úkol jet na kongres psychoanalytiků na Opočno. Nabídl jsem, že o tom napíšu reportáž v žánru „na vlastní kůži“. Redakce mi dokonce zaplatila nějaké hodiny na lehátku u analytika. Objevil jsem tím pro sebe duchovní svět, který beze zbytku funguje. Má pravidla, a zároveň se tam dá nekonečně žasnout. Věnoval jsem se tomu celá devadesátá léta a vážně uvažoval, že bych se jako analytik živil. Ale nakonec jsem k té askezi nenašel odvahu. Místo toho jsem začal psát životopisy.
Lidi, o kterých píšu knížky, si nijak zvlášť vědomě nevybírám. Těší mě, když v tom funguje prvek náhody. Ale potřebuju samozřejmě, aby to byli lidi, kteří mě přesahují. Třeba na bankéři Jaroslavu Preissovi, někdejším vrchním řediteli Živnobanky a jednom z nejbohatších Čechů první republiky, mě v devadesátých letech zajímalo, jak člověk dokáže spravovat obrovské sumy peněz, a přitom si zachovat podstatnou část morálního kreditu.
O Hitlerovi bych nikdy nepsal. Neláká mě popisovat, jak někdo prohrál svůj život, ale spíš to, jak někdo s rozdanými kartami sám sebe přetvořil v něco lepšího. Ani Gottwaldovi muži, které jsme psali s Karlem Kaplanem, mě z tohohle hlediska tolik nebavili. Psát o komunismu se musí, ale ty nejlepší knížky o něm napíšou lidi, které ta doba nepoznamenala žádným stigmatem a nemají z komančů žádný mindrák. Přesahuje mě i Pavel Tigrid, ke kterému sbírám materiál na knížku. Kladná a zároveň nejednoznačná postava: na některé věci si nebral rukavice, a ani nemohl, protože jeho soupeři jeli zásadně bez rukavic. Nezajímá mě hodnocení, ale snažím se vždycky svou postavu stvořit, rozdýchat. Aby čtenář mohl zakusit, jaké to bylo, rozhodovat se jako Tigrid, Kohout nebo Peroutka. Jestli je historie věda, nebo umění? O tom neuvažuju. Podle mě má autor jednu základní povinnost, najít svůj vlastní výraz. Ať pak použije jakoukoli metodu, nesmí se za ni schovat, to osobní v jeho knize musí zůstat – a tím se podle mě liší dobré knížky od těch, které jsou jen učené. Můžu rok promýšlet téma, ale až když začnu psát, zjistím, na co jsem doopravdy myslel. Je to pro mě nenahraditelný a občas, tak jednou za pět let, až orgiastický zážitek. To mě u psaní drží.
