Volal mě soused. Že prý jeho kluk je v konfliktu s učitelkou, protože se odmítl naučit nazpaměť oslavnou básničku o Stalinovi. Přišlo mi to divné. Oslavnou básničku o Stalinovi? Copak už je po volbách? Napřesrok možná bude obnoven státní svátek Vítězného února, ale teď? Že by páně Povondrův Mlok vystrčil hlavu?
Vypravil jsem se k sousedovi vyzvědět víc. Moc mi k tomu neřekl. Klukovi je čtrnáct, takže celý život mu říkali a četl o tom, že Stalin byl spolu s Hitlerem a Maem největší vrah dvacátého století a celých dějin k tomu. Jakou básničku? To soused nevěděl. Čekali jsme tedy na mladého. Přišel v bojovné náladě. Prý už půlka třídy odmítla se tu básničku naučit a že prý budou sankce a oni že...
Přerušil jsem výklad o tom, jaká revoluce se chystá, a poprosil o bližší informace. Hlavně o jakou básničku jde.
No a hned to bylo jasnější. Kniha obsahující zločinnou básničku je Literární výchova pro 9. ročník základní školy a předmětná básnička se jmenuje Přišli včas a napsal ji Vítězslav Nezval. Zalistoval jsem tou učebnicí. Sestavil ji Vladimír Nezkusil, a jak jsem se těmi stránkami probíral, připadala mi velmi dobrá. Ono se po tom pětačtyřicátém tak psalo a toho národního flámu se účastnily i další hvězdy literárního nebe, nejen Vítězslav Nezval! Mají to děti vědět, nebo se jim to snad má zatajit?
„Tak co?“ ptal se kluk dychtivě. „Svinstvo, že? A kdo to je, ten - jak se jmenuje - Nezval?“ Něco je špatně.
Vnučce jsem koupil Zeď od Petra Síse. Zatím je malinká, ale děti prudce stárnou, a tak si myslím, že už brzy si v té knize budeme společně listovat. Pochopí, co se tenkrát dělo? V čem jsme čtyřicet let žili? A je nutné, aby to věděla?
„Tak co?“ ptal se čtrnáctiletý Honza. „Ten Nezval, to byl nějakej blbec, že jo?“
Jeho otec samozřejmě věděl, že Nezval nebyl „žádnej blbec“. Raději se do toho nepletl a sám byl zvědav, jak se z toho vymotám. Tak jsem začal, jak to tenkrát bylo a jak lidi uvěřili něčemu naveskrz prolhanému a že v tom spatřovali naději...
Kluk pomrkával. Zvolna docházel k poznání, že nejen Nezval byl nějakej blbec, že blbec jsem taky já.
„To je všechno hezký,“ řekl, když jsem ho pustil ke slovu, „ale proč se to máme učit nazpaměť?“
Jo, tak na tohle jsem odpovědět nedokázal. I když na druhou stranu si myslí, že odpověď znám, jenže by kluka asi neuspokojila.
Ono nařídit někomu, aby se něco nabifloval nazpaměť, je to nejjednodušší, co se dá ve škole praktikovat. Příkaz je jasný a kritérium splnění jednoznačné. Stačí sledovat řádku po řádce a při každém kobrtnutí si udělat čárku. Žádná čárka, jednička, čtyři čárky pětka, odchod, tak jednoduché to je.
Když píši tyhle řádky, vzpomínám na Židovské muzeum v Tel Avivu. O historii židovského národa a Státu Izrael tam bylo všechno, na co si dokážete vzpomenout. Muzeum bylo plné dětí. Nic se neučily nazpaměť. Dívaly se na exponáty, sledovaly promítané filmy a poslouchaly výklad. To bylo v Tel Avivu, jen mě teď nenapadá, do jakého muzea bych Honzíka a jeho paní učitelku poslal.
