MÁRDÍHO PECKY
* Říkáte, že „spolupracujete“ na nové desce vaší kapely Vypsaná fiXa. Co to slovo znamená?
Všechno mezi zpíváním a hraním na jedné straně a hlídáním producentových dětí na straně druhé. Jsem vlastně pořád ve studiu nebo ve vlaku mezi Prahou a Pardubicemi nebo v autě mezi Pardubicemi a Prahou nebo v dodávce mezi Pardubicemi a jakýmkoliv cílem. Léto jsem ani nezachytil, čas se nějak zrychlil a až tu desku doděláme, asi se to trochu zastaví. Ale celkově je to dobře, protože mozek vlastně nemá šanci řešit blbosti – pořád se něco děje a on je spokojený. Tělo je na tom hůř, ale v lednu se to zas obrátí.
* Co se vám točí v přehrávači nejčastěji?
Přenosný přehrávač nevlastním, doma teď skoro nejsem, rádio v autě se rozbilo, takže vítězí naše nová deska. Doufám, že ji už brzy něco sesadí z prvního místa.
* Kdo vás naposledy v hudbě nejvíc překvapil?
Několikaminutová psycho-noiseová pasáž skupiny Young Gods na Trutnově. Připadalo mi to jako pohřební píseň toho celého areálu, kde festival probíhá. Prý to tam letos bylo naposledy. Byl to strašně divný pocit – jako by se kouzlo místa loučilo, nebo co to vlastně bylo.
* Vaším nejoblíbenějším albem je ...
Jakékoliv od kapely Pixies.
* Jakou první desku jste si koupil za své?
Asi to byly Ukolébavky pro nevhodné loutky, deska od kapely Znouzectnost. Krásně jsem navázal na vinylové pohádky, které jsem dostával od rodičů.
* Alespoň na chvíli bych chtěl být...
Třeba Robertem Smithem z The Cure, když jeli jihoamerické turné někdy kolem roku '87. Už mnohokrát jsem četl deník, který napsal o průběhu této akce. Je to pěkné dobrodružství, ale chtěl bych, aby se takhle kompletně vyměnili i ostatní z Vypsané fiXy.
* Hudba k nedělnímu ránu?
Frank Black: Honeycomb. Na letní nedělní ráno doporučuju countryovou desku leadera kapely Pixies – natočil ji za za čtyři dny v nashvillském studiu Dana Penna. Taková vtipná radost. Na zimní nedělní ráno pak PJ Harvey: Stories From the City, Stories From the Sea. Zůstat dál v posteli a číst k tomu nějakou knížku až do poledne.
