Dobrá dramaturgická volba staré, ale výsostně aktuální hry Friedricha Dürrenmatta Komplic na Zábradlí znovu připomněla, že české divadlo od nového tisíciletí aktivně dohání zpoždění, které mělo vůči politickým tématům.
Boom politických témat odstartovala trilogie Má vlast Ivy Klestilové, kterou nakonec v činoherní podobě uvedlo Rokoko. Bob Klepl s bradavicí na tváři a vystrčeným pupkem sice neodolatelně ztvárnil Jiřího Paroubka, ale trochu zapadlo, že nešlo jen o tento první plán. Mnohem kouzelněji nakonec politická menažerie dopadla při uvedení prvního dílu Standa má problém v loutkové podobě v režii Karla Krále.
Klestilové fraška sice nespadla z nebe, ale mnozí tvůrci si opět uvědomili, že politika skýtá pro divadlo nepřeberný zdroj inspirace a že už se nelze obejít bez živé reflexe toho, co de facto hýbá celou zemí. Zároveň ale i jiní pochopili, že lze vcelku bezpracně vytřískat kapitál způsobem „nakopni politika a bude sranda“. A tak v českém divadle téma politiky protéká několika kanály - jedním je fraška a parodie, druhým jsou pokusy snažící se jít do hloubky a otevírat traumata minulá i současná. Pozoruhodný projekt Jiřího Adámka Tiká, tiká politika (Divadlo Alfred ve dvoře) nejprve zůstal trochu neprávem stranou. Forma hlásící se k tradici vokální performance nabídla nejenom přesnou výpověď, ale ukázala se jako velice nadčasová. Jak napsala překladatelka Martina Černá, politika tu fungovala jako šifra ukrytá v poezii a pohrávající si se zvuky, slabikami a útržky slov. „V ústech herců se postupně měnily ve slepičí kdákání, oslí hýkání a prasečí chrochtání, které nezůstalo jen u sofistikovaných alegorií: na scéně se cirka pět minut dokonce nepokrytě bzdí, říhá a nechávají všelijak jinak promlouvat fyziologické procesy.“ Samozřejmě, že divácky nejvděčnější jsou konkrétně zacílené parodie. Takové, jako je pětidílný projekt s názvem Kluzká plocha v brněnském HaDivadle. Tvůrci jej vydávají za satiricko-politický komiks a po jednoaktovce Luboše Baláka Obyčejný den Václava Klause má přijít Poslední omyl Miloše Zemana, Paroubkovo UHO (Univerzální hnědá omáčka), Sága rodu Grebeníčků a Všechny naše milenky.
Domácí scény se skutečně programově začaly věnovat politickým tématům, například s trochou nadsázky by se dalo říct, že trojice Salzmannová, Čermáková, Steigerwald si dokonce založila vlastní divadlo, aby mohla takovou dramatiku provozovat. V někdejším industriálním prostoru La Fabrika v PrazeHolešovicích se nejprve s Miroslavem Bambuškem podíleli na projektu Perzekuce.cz, kde měla premiéru i výtečná Steigerwaldova hra Horáková versus Gottwald. Všichni tvůrci prokázali dostatečnou dramaturgickou odvahu a za přístup k tématu si právem vysloužili chválu. V Holešovicích nyní provozují Studio Továrna, kde se letos chystá premiéra nové Steigerwaldovy hry Políbila Dubčeka.
Ani politické výklady klasiky i moderní dramatiky nejsou ničím novým, ale i přesto je tu znát v posledních letech určitý posun, tvůrci neváhají hledat paralely vztahující se ke konkrétním situacím a jevům, to ostatně platí o zmíněném Komplicovi, jenž víc než naznačuje, kdo a jak je dnes spojen s korupcí a mafiánskými praktikami.
Takhle třeba pojal v Rokoku Tomáš Svoboda a Thomas Zielinski Oresteiu jako razantní podobenství o Bushově politice a válce v Iráku.
I HaDivadlo má vedle zmíněných „pičičand“ vážný cyklus Proměny 20.
století, kde se dostalo i na politiku. Uvedení Pařeniště E. F. Buriana sice bylo omylem, ale přineslo poučení: ani politika není z hlediska dramaturgie samospasitelná.
Podstatné je, aby se takové téma stalo její součástí kvůli výpovědi, nikoliv jako laciná atrakce.
***
Politické divadlo v zahraničí V Evropě je jeho moderní tradice nejsilnější v Německu, kde se pěstuje od počátku 20. století (Piscator, Brecht). Díky festivalu německého divadla jsme mohli vidět řadu takto tematicky vyprofilovaných inscenací (Sartre, Jelineková i freska ze Shakespearových her Schlachten!/Do krve!). I na Slovensku se začala v divadle politika prosazovat -k nejznámějším inscenacím patřil Tiso Rastislava Balleka a Klimáčkův Dr. Gustáv Husák, obojí v bratislavské Aréně. Dostanou-li se politici na scénu, může to leckde vyvolat skandál jako před časem v Itálii. Intendant milánské La Scaly vyhodil z opery Candide scénu, v níž poskakovala opilá a polonahá postava s Berlusconiho hlavou.
