KOMENTÁŘ
Připadá vám titulek Řecko a mír nabubřelý, podprahově strašící? Máte pravdu, fakt, že v Řecku - a celé unijní Evropě -panuje už 65 let mír, je přece banálně samozřejmý, na rozdíl od míru hned v balkánském sousedství. A schodkové zemětřesení šířící se z Atén s tím přece hnout nemůže. Nebo snad může? Občas není od věci zmínit nesamozřejmost něčeho zdánlivě samozřejmého.
Myslíte si, že připomínat druhou světovou válku je už pouhý rituál? Ne, ta zkušenost ovlivnila tři evropské generace a zformovala svět, ve kterém žijeme i 65 let poté. Patří k ní i čtyřicet let komunismu, kterému právě konec druhé světové války otevřel cestu. Už proto je správné, že český prezident tu zkušenost připomíná. Ať už si o Václavu Klausovi myslíte cokoliv, ať už se jakkoliv bavíte jeho vzpomínkami na to, jak ve svých čtyřech letech pomáhal stavět barikádu, jedno říci lze: Je dobře, že máme prezidenta, který o zkušenosti z obou totalit hovoří a připomíná je Evropě. Nicméně, jak už to u Klause bývá, řekneme-li A, je třeba dodat i B. Prezident tu zkušenost zdůrazňuje selektivně, jak dokládají jeho domácí projevy k výročí osvobození i zásadní evropská řeč v Berlíně. Hrnou se na nás ze všech stran Klaus právem apeluje na význam svobody a poučení z historie. Svobodu můžeme pozbýt snadno, získat ji zpět je obtížné, řekl na pražském Vítkově. Uspějeme, budeme-li se inspirovat tradicí realismu, pracovitosti a odpovědnosti či příklady hrdinů, hovořil na domácí adresu. Vojáci mají sdílet pocit odpovědnosti za obranu vlastní země, nikoliv mentalitu expedičního sboru. To je apel na jasně pozitivní emoce a klidně té inspiraci zatleskejme.
Jenže co se týče Evropy, evropské integrace, vyvozuje Klaus z druhé světové války jen apely na negativní emoce. „Historie neskončila. Nesmíme rezignovat na obranu svobody před novými nebezpečími... I dnes se na nás ze všech stran hrnou pokušitelé, kteří nám chtějí vnutit svá pochybná dobra a získat za ně naši svobodu,“ pronesl prezident při projevu v Plzni. Tohle má být dnešní poučení z května 1945?
Prezident má výhodu. Řecko totiž právě ukazuje, k čemu může vést politický konstruktivismus, dokládá rizika evropského projektu. Nahrává Václavu Klausovi a jeho zkušenosti z komunismu, jak ji přednesl v Berlíně: komunismus popíral rovnoprávnost a suverenitu států, byl organizován shora, ne zdola, potlačil princip občanství...
Jistě, dost z toho ilustruje dnešní Řecko. Je tím ale řečeno, že už sama myšlenka toho projektu je z principu špatná? Fehlkonstruktion, chybná konstrukce, říkají v takových případech s oblibou Němci. Před tři čtvrtě stoletím bylo pro jejich elity chybnou konstrukcí i samotné Československo (rozuměj: mělo už ve svém vzniku geneticky zakódovaný pozdější rozpad). Václav Klaus jako by říkal, že chybnou konstrukcí je sama Evropská unie.
Problém vůbec není v tom, že kritizuje EU. Je v tom, že ta kritika, jakkoliv se opírá o zkušenost z komunismu a nyní dostává nové a nové argumenty, přikládá pouze na jednu misku vah. Vytěsňuje jakékoliv pozitivní emoce spjaté s evropskou integrací a zkušeností druhé světové války. Vytěsňuje prostě to, co jsme v komunismu nezažili.
Stačilo zastřelit Ferdinanda I muže, kteří stáli u zrodu evropské integrace, zasáhla válka. Robert Schumann byl ještě ministrem první Pétainovy vlády, ale už v září 1940 i prvním francouzským politikem, kterého zatklo gestapo. Konrad Adenauer strávil půl roku v koncentráku, Alcide De Gasperi rok a půl v mussoliniovském vězení.
Těmto mužům byla válečná zkušenost vlastní. Právě z ní vyvodili myšlenku propojení Evropy a evropské solidarity. Je celkem fuk, jestli tomu říkáte idealismus nebo konstruktivismus, důležité je, že jejich základní cíl - zajistit Evropě mír - se naplnil. Dnes to zní už tak banálně, že žádná strana na to voliče neloví. Ale zkuste si malý test. Kdy naposledy zažila Evropa, přesněji smluvně integrovaná část Evropy, 65 let míru? Počítáte-li poctivě, dostanete se až před sedmiletou válku (1756), a to se ještě netýká Rakouska, které válčilo s Turky.
Poměřuje-li se dění v Evropě zkušeností druhé světové války, vede to k vyhroceným soudům. Jedni tvrdí, že bez Lisabonské smlouvy by Evropě hrozilo další krveprolití. Jiní fakt dlouhého míru bagatelizují, jako by solidarita mezi státy byla přirozená. Není. Mluví-li se dnes o evropské solidaritě, nejde jen o záchranu řeckého státu, ale o víc. Václav Klaus na Vítkově řekl: „Přicházejí věci, které se celým generacím zdají nemožné, fantaskní, vzdálené. Přicházejí s neúprosnou reálností.“ Má pravdu. Na nového Hitlera je Evropa už moc zhýčkaná, ale stačí připomenout, jak snadno a rychle spadla z dobrého bydla do první světové. Stačil jeden zastřelený arcivévoda.
***
Před tři čtvrtě stoletím bylo pro německé elity chybnou konstrukcí i samotné Československo. Václav Klaus jako by říkal, že chybnou konstrukcí je sama Evropská unie.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
