Je více než šedesát let po válce. Pamětníci své knihy dávno napsali a často již zemřeli. Mnozí odborníci a historici každoročně produkují hory titulů zabývající se holocaustem. Existuje již dokonce termín „šoa byznys“. A do toho neznámý mladík narozený v New Yorku vydá rozsáhlý, francouzsky psaný román, vyprávěný z pohledu důstojníka SS. A dostane za něj Velkou cenu Francouzské akademie i Goncourtovu cenu. Knihy se jen ve Francii od roku 2006 prodalo více než osm set tisíc výtisků.
Jonathan Littell (1967) pochází z polské rodiny, která se vystěhovala do Ameriky. V dětství žil ve Francii, univerzitu vystudoval ve Spojených státech, nyní žije s rodinou pro změnu v Barceloně. Účastnil se humanitární pomoci v bývalé Jugoslávii, Čečensku či Afghánistánu. V roce 1989 debutoval sci-fi knihou Bad Voltage. V roce 2006 pak vedle románu Les Bienveillantes, který nyní vydalo Argo v překladu Michaly Markové, publikoval také zprávu o ruských tajných službách v letech 1991-2005.
Laskavé bohyně jsou vyprávěny důstojníkem SS Maximilienem Auem, synem Němce a Francouzky. Je již delší dobu po válce a on spokojeně žije ve Francii.
Littellův hrdina je akurátní, neopomene zmínit žádný detail, což může působit úmorně a monotónně. Na druhou stranu Laskavé bohyně mají dostředivou sílu, díky níž je čtenáři v románu s takovým tématem vlastně dobře. A to není jediný paradox. Aue totiž také není žádný tupý „nácek“. To, co se dělo, nejen zaznamenává, ale rovněž reflektuje, je inteligentní i vzdělaný.
Littell dále vytvořil silné pnutí tím, že o zvěrstvech zde vypráví „viník“, který často mluví velmi „rozumně“. Jako kdyby se tu líčila past na „nácky“ a povrchní antifašisty v nás: „Vím, co si myslíte: to je ale zlý člověk, říkáte si, hajzl ve všech ohledech, měl by hnít ve vězení, a ne nám cpát svoji zmatenou filozofii bývalého, napůl polepšeného fašisty... Člověka, který stojí nad hromadným hrobem, se obvykle nikdo neptal, zda tam chce stát, o nic víc než mrtvých a umírajících, kteří leží na dně téhož hrobu.“
Recenzi románu přinese příloha Orientace 15. 11.
***
Kniha měsíce
Tato anketa se ohlíží za měsícem říjnem z hlediska knižní produkce. Nicméně lze říci, že je dobře, že říjen je za námi a že už začal listopad. Nikoliv proto, že by v říjnu vycházely špatné knihy, nebo že by jich vyšlo málo, nýbrž proto, že tento měsíc jako tradičně bývá plný literárních cen, které literaturu zastíní.
Aspoň že laureáti vydali také nějaké knihy. Státní cenu za literaturu získal Ludvík Vaculík, který publikoval další soubor fejetonů z LN s názvem Dřevěná mysl (Dokořán a Máj) a také svou první knihu pro děti Petr má medvěda nebo co (Meander).
Letošní nositel Ceny Franze Kafky Arnošt Lustig se pak přihlásil s novým románem Zloděj kufrů (Odeon). A o nositeli Nobelovy ceny Jean-Marie Gustavu Le Cléziovi si lze číst v čerstvě přeložené knize Dominiqua Viarta a Bruna Verciera Současná francouzská literatura (Garamond).
Z české beletrie dále vyšel nový román Pavla Kohouta Smyčka (Pistorius & Olšanská), kniha Zdeňka Svěráka Povídky (Fragment), debutový román Chyba (Pistorius & Olšanská) laureáta Ceny Jiřího Ortena Marka Šindelky a také kniha Jělěňovití (Meander) Petra Nikla, který se svým předchozím titulem získal ocenění Kniha roku Magnesia Litera. Novou prozaickou knihu pak publikovala rovněž Irena Dousková, její název zní O bílých slonech (Druhé město).
Co se týče překladové literatury, můžeme začít u slovenských sousedů. Právě vyšla další kniha Rudolfa Slobody Rubato (Kalich). Téměř souběžně se pak na knihkupeckých pultech objevily překlady dvou amerických románů, jejichž děj se týká 11. září 2001. Jedná se o román Dona DeLilla Padající muž (Odeon) a prózu Johna Updika s názvem Terorista (Paseka). Triáda pak vydala Rozkoš z textu Rolanda Barthese a Hejkal další knihu Miky Waltariho Bosá královna.
Již na začátku října ale do českého literárního prostředí dopadla kniha výrazná zdaleka nejen svou objemností. Proto se také Laskavé bohyně Jonathana Littella, vydané Odeonem, staly knihou měsíce října.
