Právě umírám, ale je toho ještě hodně, co bych chtěl říct, píše se v úvodu novely Chilské nokturno... A knihy Roberta Bolana jako by na knihkupecké pulty skutečně spadly... nikoliv z Měsíce, ale ze „starých časů“.
Příběh tohoto prozaika má až romantické rozměry: nepoměrně více slávy sklízí totiž po smrti, nadto poslední, objemný román 2666 už nestihl připravit k vydání... Chilský autor jako by patřil k posledním moderním autorům v původním významu slova – irský prozaik John Banville o něm výstižně poznamenal, že náleží k těm, kteří psali pro budoucnost.
A sám Roberto Bolano zánik „velkého autora“ načrtl na pozadí charakteristiky dnešních „spisovatelů“: „Neodmítají úctyhodnost. Naopak ji zoufale hledají. Aby se k ní dostali, hodně se zapotí. Musí podepisovat knihy, usmívat se, cestovat na neznámá místa, usmívat se, šaškovat v dojímavých pořadech pro ženy, hodně se usmívat, hlavně nekousat do ruky, která dává najíst, jezdit na knižní veletrhy a ochotně odpovídat na nejdebilnější otázky, usmívat se v příšerných situacích, tvářit se inteligentně, dbát na opatrnost vzhledem k demografické situaci lidstva, vždycky poděkovat.“
Ještě v jednom aspektu je Bolanův případ poněkud netypický. V Česku si pěstujeme pocit, že jsme malí, ale šikovní – zatímco Amerika je velká a hloupá. Ale to, že se nyní objeví český překlad Divokých detektivů a později i románu 2666, je především ozvěnou velkého ohlasu, který tyto prózy zaznamenaly v amerických novinách, a také toho, že se umisťovaly v tamních žebříčcích bestsellerů. Zato český překlad novely Chilské nokturno, vydaný před čtyřmi lety, prošel téměř bez povšimnutí.
Dada po mexicku Zda lze tuto „bolanovskou vlnu“ brát jako docenění jeho díla, či jen jako intelektuálskou módu, ukáže čas. Na každý pád byl chilský autor ušetřen toho, co dokázal s despektem a přitom vtipně popsat – třeba i v souvislosti s počtem jazyků, do nichž je ta která kniha přeložena: „...dokážu vyjmenovat dvacet jazyků, ale od čísla 25 začínám mít problémy, ne proto, že bych si myslel, že číslo 26 neexistuje, ale proto, že si jen s nejvyšší námahou představím barmský nakladatelský průmysl a barmské čtenáře, jak se tetelí dojetím nad magickorealistickými kotrmelci Evy Luny...“ Roberto Bolano (1953–2003) se narodil v Santiagu de Chile, v patnácti letech však s rodiči odešel do Mexika. Školy brzy nechal, začal pracovat jako novinář a stal se levicovým aktivistou. A také básníkem – společně s kamarádem Mariem Santiagem založil básnickou skupinu vyznávající infrarealismus, který později Roberto Bolano charakterizoval jako dada po mexicku. Toto „hnutí“ mladící ukončili v roce 1977 během cesty do Evropy – jedné noci na nádraží ve francouzském Port-Vendres.
K básníkovi moderního střihu však nepatří pouze založení dalšího z -ismů, ale také účast v bojích za lepší budoucnost. Již v roce 1973 se mladý Chilan vrátil do Santiaga, aby se připojil k Salvadoru Allendemu. Allende byl svržen, moci se chopil Pinochet a Roberto Bolano skončil ve vězení. Brzy mu ale pomohla šťastná náhoda. Vězeňskou ostrahu tam totiž vykonávali bývalí spolužáci, kteří jej propustili.
A v příběhu tohoto autora lze najít ještě další příchuť „starých časů“. Roberto Bolano se totiž stal také románovou postavou. Objevuje se v knize Vojáci od Salaminy (2001) španělského autora Javiera Cercase, která vyšla i česky: „Bolano mi vyprávěl, že teď to jde, protože mu knížky začínají vynášet, ale posledních dvacet let že byl chudší než kostelní myš.“
Tehdy už se chilský světoběžník usadil v katalánském Blanes, za skutečný „domov“ ovšem považoval jen svou rodinu. Mezi jeho příležitostná zaměstnání patřil i umývač nádobí, prodavač bižuterie či správce kempu. Vedle toho psal – od poezie však přešel k próze: „Nicanor Parra řekl, že nejlepší romány jsou psané ve verších. A Harold Bloom řekl, že nejlepší poezie 20. století je psaná prózou. Souhlasím s oběma.“ Pablo Neruda byl bukvice První román Rady Morrisonova žáka Joyceovu fanatickému obdivovateli (1984) napsal Roberto Bolano s Antonim Garcíou Portou. Dále zaujal také souborem fiktivních portrétů Nacistická literatura v Americe (1996). A jestliže ve Vojácích od Salaminy prozaik vystupuje pod svým jménem, v jeho románech figuruje alter ego Arturo Belano. Ve dvojici s Odysseem Limou, tedy Mariem Santiagem, se objevuje i v Divokých detektivech (1998).
Stejně jako v dalších románech jsou tedy i zde hlavními hrdiny literáti, kteří navíc pátrají po zmizelé mexické básnířce. A stejně jako změnil jména, také infrarealismus autor proměnil v „žaludeční realismus“: „Veškerý žaludeční realismus byl vlastně milostný dopis, idiotské naparování pitomého páva ve svitu luny, věc dost otřelá a bezvýznamná.“ Způsob, jakým Roberto Bolano píše, bývá přirovnáván k povídkám Jorgeho Luise Borgese, struktura děl pak k románu Nebe, peklo, ráj Julia Cortázara a nevázaný život hlavních hrdinů plný cestování zas vypadá jako poslední záchvěv beatnické generace.
V Divokých detektivech se o literatuře i často debatuje: „...včera v noci, když už nás tam bylo jenom pár, prohlásil Ernesto San Epifanio, že existuje heterosexuální, homosexuální a bisexuální literatura. Romány jsou většinou heterosexuální, zato poezie je naprosto homosexuální; povídky jsou zřejmě bisexuální, soudím, i když to on neřekl. V ohromném oceánu poezie rozlišoval různé proudy: buzny, bukvice, bukvičky, teplouše, nabíječe, zženštilce, nymfy, hulibrky. Například Walt Whitman byl buzík, kdežto Pablo Neruda bukvice.“
Také další román 2666 (2004) je plný literatury, zde pro změnu čtyři profesoři hledají německého autora Benna von Arcimboldiho v mexickém městě, kde dochází k hromadným znásilňováním a vraždám žen. Toto dílo už autor nestihl zcela dokončit. Zemřel na dysfunkci ledvin v důsledku infekce, kterou se zřejmě nakazil už v mládí, kdy si píchal drogy.
V pozůstalosti se našel zápis týkající se závěru románu 2666: „A to je všechno, přátelé. Mám všechno uděláno, všechno prožito. Kdybych měl ještě sílu, rozplakal bych se. Loučí se s vámi Arturo Belano.“
***
PORTRÉT TÝDNE
Roberto Bolano
Osud chilského prozaika dokazuje, že autorova sebeprezentace není podstatná, rozhodující zůstává přitažlivost jeho díla
