Jaký je rozdíl mezi životopisnou knihou a knižním rozhovorem? Když je navíc předmětem zájmu osobnost dosud žijící, a základem je tedy její autentická výpověď? Rozdíl je velký, alespoň v současném většinovém vnímání toho, jak „snadné“ je napsat a vlastně i vydat knihu. Autor zaznamená rozhovor a pak ho prostě z diktafonu přepíše „i s chlupama“.
Takovou metodou zřejmě píše Miroslava Besserová své četné texty, v nichž využívá znalosti lidí z prostředí divadla a faktu, že zpovídá herecké kamarády svého zemřelého manžela. Přitom se ve svitu jejich popularity prosadí i sama. Na jejím rozhovoru s hercem Janem Šťastným, který pod titulem Chlap se sametovým hlasem vydalo nakladatelství Ikar, lze dokumentovat, jak ošidná metoda to je.
Dozvíme se celkem obšírně, co dotyčný pije rád a co nerad, jestli jezdí autem rychle, nebo pomalu, kdy dal první pusu, a jak mu tehdy bylo, za jakých okolností se popral ve školní družině, že jinak byl ale vzorné dítě, že se ženil, když byl na vojně a že svatba byla narychlo. Kamarádka Besserová s Honzou mluví „po přátelsku“, tedy familiárně, bodře, a neopomene vstupovat do rozhovoru svými poznámkami, ať už o vlastních zkušenostech z herecké kuchyně nebo o poznatcích manžela Míly. Používá termíny z herecké hantýrky jako „hauptka“ (hlavní role), „mluvit do tečky“ (klesnout na konci věty hlasem), „na první dobrou“ (záběr povedený napoprvé), ale plete si inscenaci s představením.
To všechno by se dalo snést, kdyby otázky nebyly k uzoufání banální a kdyby v odpovědích Jan Šťastný dostal prostor pro cosi víc než jen „provozní“ informace „ze života“. Chvílemi sice probleskne nakročení k čemusi hlubšímu (při řeči o rodině nebo, když dojde na téma soužití generací, o herecké profesionalitě, učení studentů), ale vzápětí tenhle úkrok autorka rychle srovná k další banalitě. Paradoxně do dialogu ale zařazuje vsuvky o povrchnosti či bulváru.
Možná je vina na straně redakce - pokud by text brala jako hrubý materiál, jaký se posbírá ještě předtím, než se začne skutečně psát, měla by autorka čas na eliminaci povrchností a zbytečností (které pro ucelený obraz musí znát, ale nemá zveřejňovat) a propracovala by se, pochopitelně dalšími hovory a dalším sběrem materiálu, k podstatnějším faktům a souvislostem.
Nebo je to tak, že vyhledávanému úspěšnému herci v nejlepším věku, který už poznal prkna nejpřednějších českých scén a z obrazovky téměř nemizí, stačí jen málo. Že se čtenář (potenciální divák) o něm dozví jen to, že si nepamatuje vtipy a neumí je vyprávět, že se nezajímá o fotbal, má rád filmy Františka Vláčila a Jiřího Menzela a baví ho závody formule 1.
