* LN Získal jste Cenu F. X. Šaldy. Jaký máte vztah k jeho dílu?
F. X. Šalda musel být výjimečná osobnost. Šel vždy ke kořenům věci. Ostře řezaný profil Danta, čelo, pod jehož klenbou „zněl zápas Jakuba s andělem“, jak o jeho posmrtné masce napsal František Halas. Fascinuje mě především jeho pověstná hůl, kterou vestoje namátkou pootevíral knížky, které dostával, aby vynesl ortel, zda vůbec stojí za další čtení. Zmýlil se jen málokdy.
* LN Při rozřezávání stránek vašeho Hadího kamene jsem si také vzpomněl na šaldovskou historku o tom, jak po smrti bylo v jeho bytě nalezeno plno nerozřezaných knih, které mu autoři posílali s prosbou o kritiku... Proč vyšel Hadí kámen v této archaické úpravě?
Nerozřezaná knížka není nic archaického, třeba José Corti nebo Gallimard ve Francii takhle knížky běžně vydávají. Čtenář, pokud se chce dozvědět, co je uvnitř, a pokud nechce jen sem tam nahlížet škvírou mezi stránkami, si to musí rozřezat. Text se tak odkrývá postupně. Co stránka, to vlastně trhlina. Nebo knížku odloží nerozřezanou.
* LN Z vaší poezie i z vašich esejů jsem nabyl pocitu, že poezie či umění obecně je pro vás něčím, co o sobě musí neustále pochybovat, co musí bojovat o svou existenci, co musí souviset se životem, ale co také musí umět nebýt - mlčet. Je to správný dojem?
Asi ano. Dnes se bortí i ty nejelementárnější jistoty. Snad odtud ona nedůvěra ke slovu. To, čemu jsme si navykli říkat poezie, se musí proměnit. Jít jinudy, proniknout za řeč, mimo ten uzavřený prostor. Poesie ničemu neslouží, není ani svědomím, ani poselstvím, ani otiskem či svědectvím. Zřejmě ani nemůže nic moc změnit. Rozvírá prázdno, trhlinu v prostoru. Odkrývá neznámo, jak to po ní chtěl již šestnáctiletý Rimbaud.
* LN Ve svých esejích se zaobíráte poměrně úzkým okruhem autorů, kteří za své dílo „ručí životem“ a kteří projevují beckettovskou „zaujatost svou věcí“. Je to proto, že zkrátka každý - včetně vás - má omezenou kapacitu vnímání, nebo takový typ autorů v současnosti nenacházíte?
Jde o tu nejzákladnější básnickou zkušenost, nejen psanou, ale především žitou, se vším osobním rizikem. Balancovat nad propastí, na ostří nože. I když to někdy není k vydržení. Je třeba si bez ustání vydupávat ten mimoprostor, kde prosvítá právě to, co je zdánlivě mimo. Od této „základní zkušenosti“ se nikdy neodklonila například Věra Linhartová, chcete-li současníky, nebo z výtvarníků Karel Malich. O obou se lze v Hadím kameni dočíst.
* LN Změnila se podle vás nějak pozice básníka dejme tomu od dob Baudelairových, nebo zůstává více méně pořád stejná?
Když Vladimír Holan hledal kolem roku 1925 místo, poslal ho Antonín Sova za svým známým na magistrát. Holanovi tam nabídli čištění ulic. Sova, který to bral jako osobní urážku, tehdy prohlásil: „Jsem už stár a pro dnešní dobu je básník hovno.“ Rimbaud v jednom ze svých dopisů z Hararu píše, jak moc by si přál založit rodinu a mít syna. Ale chtěl, aby z něho byl inženýr. Takže to zůstává, jak říkáte, více méně pořád stejné.
* LN Také se zmiňujete o českém „bel cantu“. Znamená to, že ten, kdo zpívá „krásně“, může také zpívat lživě - nebo dokonce: že ten, kdo zpívá „krásně“, zcela jistě zpívá lživě?
O takzvaném českém „bel cantu“ jsem před více než čtyřiceti lety psal spíš z vlastní úzkosti, aby tomu člověk taky nepodlehl. Ta tklivá, líbezně něžná melodie, kdy slova jen sladce plynou, je přítomna v české poezii snad odjakživa, zcela určitě tam je již v baroku. Jenže až příliš často se to později zvrhává jen v krásnou bezobsažnost, v psaní formálně vytříbených veršů s lyričností přímo na čele, kdy to jaksi „básní samo“. Asi to bude nakažlivé, protože občas to prosáklo i tam, kde bychom to nečekali.
* LN Hadí kámen obsahuje texty psané během čtyřiceti let -1966-2006. Je nějaký článek, který jste do knihy nezařadil?
Určitě. Chtěl jsem, aby to drželo pohromadě. Ale některé texty jsem už nenašel nebo jsem na ně po těch letech zapomněl. Zrovna nedávno objevil někde Michal Jareš text Útočiště řeči, který jsem napsal v roce 1966 o poezii vydávané v emigraci, o Ivanu Jelínkovi, Miladě Součkové a dalších. V roce 1969 sice vyšel v bulletinu Mladé fronty Maketa, ale tohle číslo věnované exilové literatuře už bylo sešrotováno.
* LN Připravujete další knihu -svou nebo i jiného autora jako editor?
Sem tam si něco píšu, takže s nějakou tou bejkárnou, jak říká Karel Malich, snad ještě přijdu. Z čeho mám ale opravdu radost, že se podařilo, to jsou články a eseje Věry Linhartové z let 1962-2002. Tedy i překlady esejů a studií, které Věra Linhartová napsala francouzsky. Pod názvem Soustředné kruhy by to mělo vyjít v Torstu.
***
Miloslav Topinka Narodil se v roce 1945 v Novém Etynku. Vystudoval psychologii na FF UK a zúčastnil se Expedice Lambaréné. Byl spjat s časopisem Sešity pro mladou literaturu. V roce 1969 vydal básnický debut Utopír. Jeho druhá sbírka Krysí hnízdo (1971) byla už ale celá zničena a vyšla až o dvacet let později. Na ni navázal v roce 2002 knihou Trhlina, za niž získal Cenu Jaroslava Seiferta. Vedle toho napsal biografii Arthura Rimbauda Vedle mne jste všichni jenom básníci (1994) a je editorem antologie Vysoká hra (1993). Soubor Hadí kámen vydalo v roce 2007 nakladatelství Host.
