Bohyně paměti Mnémosyné měla s hlavním bohem Diem devět dcer, strážkyň a příznivkyň umění. Ani jedna z těchto Múz se však nezhlédla v branži výtvarné, která nebyla považována za umění, nýbrž za řemeslo. Múzy jsou většinou hudební, zbývající jsou laděny literárně. V případě Otakara Slavíka, umělce všestranně múzického, tato převaha hudby a literatury tolik nevadí. Jeho plátna - kromě toho, že jsou zářná - jsou namalovanými hudebními opusy, jeho lapidární epigramy jsou literaturou samou. Nicméně Slavíkovy obrazy jsou tak šeplavě výtvarné, že se jejich autor nemohl nemiliskovat se stejně orientovanou múzou a dokonce ji nemít za svou favoritku. Ztělesňovala mu ji jeho žena Duňa. Nám pak nezbývá než přepracovat stávající estetickou mytologii.
Na otázku, co je umění, kdysi odpověděl Slavík: „Umění je umění, a to se nemění.“ To je ta nejlepší definice. Druhou nejlepší nám nabízí Jindřich Chalupecký: „Umění není od umět, nýbrž od umělý.“ Umění je umělé a zbytečné, nemusí být, ale bez něj by obec nebyla obcí.
Příští život je už tenhle Otakar Slavík ctil evropské umění. Dobře věděl, že začalo únosem Európy, spanilé dcery sidónského krále Agénora, na Krétu. Přestože je náš kontinent i s Krétou kartograficky zobrazen velmi zřetelně, neshodneme se na tom, kde začíná Asie, sousední světadíl, odkud byla Európa, jejíž jméno vlastně znamená západ, unesena. Slavík, který obohatil umění abendlandu valnou měrou, tvrdil, že Asie nezačíná ani za Uralem, o čemž je většina víceméně přesvědčena, ani za Českou Třebovou, čímž zloduchové v pražských hostincích dráždili naše moravské kamarády, ale od každého místa na východ.
Vzpomínám si, že v minulém půlstoletí byl náš politický výstup z Evropy doprovázen tíhnutím k mimoevropské kuchyni.
Navštívil jsem s přítelem Slavíkem první českou čínskou restauraci.
Když jsme dojedli, Slavík vyskočil a rozběhl se do kuchyně volaje: „Ukažte mi toho Číňana!“ Český personál se hbitě rozutekl. Jen v nejzazším koutě se krčil vyděšený Číňan. Slavík k němu doběhl, mocně jej objal a pravil: „Bylo to čínané.“
Sluší se dodat, že čínané bylo vše, co tento mistr nad mistry vytvořil. Podívejme se na jakýkoli jeho obraz. Je to obraz - jedna báseň. Dodávám, že nejen báseň, ale především krajina. A to krajina figurální. Jak víme, krajina kategoriálně existuje od El Grecovy Troji (k níž modelem stálo Toledo). I sám El Greco, který předběhl vývoj o celá staletí, by se divil, že krajina může být pojata figurálně. Slavík, který si občas krajinu skicoval, s ní později bez okolků zacházel jako s osobou. Vznikla krajina teček a koleček, později zvětšených do různotvarých ploch. Figura je v ní vždy přítomná. Ať už v obrysech tušených, nebo zcela explicitních. Embryo figury nezadržitelně dorůstá v její torzo. Krajina zaniká v definitivní figuře.
Jménem takto pojaté figury na otázku po příštím životě odpověděl Otakar Slavík: „Příští život? To už je tenhle.“ To je vrcholná a dobře hajitelná teze, která má i naprosto průkopnický kunsthistorický smysl. Moudrému nemusím napovídat, že se nám tím v celé nádheře otevírá výtvarná věčnost. Proto jsme o Slavíkově výstupu na Olymp či vstupu do Pantheonu nikdy nemluvili ve futuru - věděli jsme, že on už tam je. Nyní odešel na věčnost civilní. Místo smutku si raději užijme - teď a tady -, co nám Slavík svým malebným slohem neustále sliboval. Ostatně jeho výstavu v Topičově salonu jsem oprávněně zahajoval slovy: „Otakare, dodržel jsi slovo. Ještě dnes jsme s tebou v ráji, v úchvatném ráji uměleckém.“ Cokoli děláš, nech toho Celý život, tento vezdejší náš věčný, pěji Ódu na Slavíka. Proto jako pars pro toto nemohu neuvést stěžejní pasáž:
Slavík nás nechává snít. A to rovnou kaleidoskopický sen. Žádnou noční můru s hororovým polyekranem, kde se odvíjí soukromá apokalypsa, ani selankové snění o zrcadlové mozaice z barevných sklíček, ale výpravný sen o mohutném zvětšení Slavíkova obrazu a jeho položení do světa.
Na obří rozloze jsou až po obzor vysázeny rozličně barevné botanické druhy na obrysově vytyčených plochách, které odpovídají komponentám Mistrovy závěsné předlohy. Slavíkův obraz učiněný světem a svět učiněný Slavíkovým obrazem. Pestrá kráva. Posvátná Pestrá kráva, která vybízí k rituálu optické účasti. Slavík nad ní létá a zpívá. Filomúsové se této „podvržené fatě morgáně na půdorysu svět“ obdivují rovněž shůry. Z upoutané vzducholodi. Těm nejnezdrženlivějším optická účast nestačí. Vrhají se v tranzu do obrazu, aby s ním splynuli...
Jaká to škoda, že obří pointilista Otakar Slavík, jehož původně zvětšené tečky se triumfálně roztáhly do výsostně barevných útvarů, nemaloval už v antice. Kdyby tomu tak bylo, nemuselo by se na výtvarnou múzu čekat až do renesance. Ostatně Slavík vykazuje mnohé antické rysy. Pythagoras v jedné ze svých geniálních maxim říká: „Nesbírej, co upadlo!“ Když ho žáci neuposlechli, začal kázat němým tvářím. Otakar Slavík v jedné ze svých ještě geniálnějších maxim říká: „Cokoli děláš, nech toho!“ Naštěstí sám sebe neuposlechl a toho, co dělal, nikdy nenechal.
Proto také jeho dílo ční z gros české malby, ční i z gros její elity, protože představuje elitu samu -platonskou ideu malby učiněnou tělem. Otakar Slavík umřel. Sen o něm, o Slavíkovi, který létá a zpívá, se nám zdát nepřestane.
O Slavíkově výstupu na Olymp či vstupu do Pantheonu jsme nikdy nemluvili ve futuru - věděli jsme, že on už tam je. Nyní odešel na věčnost civilní.
O autorovi| EUGEN BRIKCIUS básník
