Mami, no tak, je to jen chvilička. Jen tam kukneme a hned zase vyjdeme,“ žadonila Katka. ,,Prosím!“
,,Ale vždyť jsem ti právě před chvílí koupila nové džíny, víš přece, že si toho nemůžeme dovolit moc.“
,,Jo, jenže to jsou obyčejný šunty a já chci pořádný, značkový, víš? Posloucháš mě vůbec?!“ „Promiň, jen jsem se zamyslela. Víš, když jsem já byla mladá...“
„Tak chodili po zemi dinosauři,“ skočila jí do řeči Kateřina.
„...byly jeansy snem všech teenagerů. Takže buď vděčná za to, co máš!“ Tak ty bys chtěla džínsy, jo? Podle tebe se peníze daj’ vyčarovat, nebo co? Ty hnusnej, nevděčnej spratku! Co to z tebe vyrostlo? Nic nepomůžeš, pořád se jen flákáš a pořád bys něco chtěla!“
„Když já... já chci jenom ty džíny, ony vážně tolik nestojí a... až budu dospělá,“ špitla šestnáctiletá Eva, „tak vám ty peníze vrátím,“ zakončila s triumfálním úsměvem.
,,No tak jí ty peníze dej, Helenko, vážně to není tolik a přece nebude horší než ostatní,“ ozval se táta. Trefil se přesně - jeho manželka by ponížení neustála a vždy musela mít všechno lepší a krásnější než sousedky. „Tak dobře. Tady máš, zbyly nám ještě bony od Vladíka z Německa.“
„Díky!“ Eva líbla oba rodiče na čelo (snaží se, ale nemají to lehké, takové je doba) a běžela do Tuzexu, který byl za rohem. Maruška říkala, že jí schová krásné levisky. No tak, pojď už, Katko, nebo to nestihneme!“
Dnes k nim měli na oběd přijít známí, přesněji řečeno její bývalá spolužačka s manželem (těm se ale dařilo) a ona, Eva Nováková, nedopustí, aby se jí vysmáli.
,,Jako by o něco šlo... stejně to bude ten stejný oběd, jaký máme vždycky, a to tvoje velké setkání bude pěkná otrava,“ řekla Katka. „Jo, a jestli něco nestihneš, tak to jen kvůli tomu, že ani nemáme pořádné auto. Prý že není místo v garáži... už bys konečně mohla toho trabanta prodat, stejně je nepojízdný a všichni se nám smějou.“ Dnes už mají auto všichni, dokonce i Eliščini rodiče se plácli přes kapsu!
„Hele, Kateřino, nech toho, dobře víš, že stejně na auto nemáme -a trabant zůstane, mám ho ráda.“ Po smrti rodičů schovala Eva trabanta do garáže a vůbec jej nepoužívali. Katka měla pravdu - teď už to byl šrot. Eva k němu ale měla jakýsi sentimentální vztah a pokaždé, když byla smutná nebo naštvaná, brala kýbl s vodou a hadr a šla k trabantu, celé hodiny jej čistila a leštila, až byl celý jako zrcátko. Ovšem dělala to tak, aby to nikdo neviděl, co by si o ní pomysleli...
„Za chvíli mi bude osmnáct, chtěla bych si udělat řidičák, a to mám jako jezdit v tom NĚČEM?“ My budeme mít auto? Opravdu?“ ,,Jo, ještě zařídím nějaký papíry a bude to. Krásný nový trabant,“ usmál se táta. „A kolik to bude stát?“ zeptala se podezíravě máma. ,,Ty vždy jen o jednom. Stejně to platím já. Bude a hotovo,“ usadil ji táta.
,,A jakou bude mít barvu, tatínku?“ chtěla vědět nedočkavá Eva.
„Jako zapadající slunce, Evičko, jako slunce. A pojedem až na konec světa. Do Německa, do Francie... Tak daleko odsud, jak jen to bude možné.“ Tak, vážení, a přichází hlavní chod dnešního oběda. Ta-dá!“ Máma pyšně položila na stůl polospálené kuře.
„Ježíši, zase,“ zaremcala Katka, ale tak, aby ji návštěva neslyšela. Doma měli pokaždé hovězí vývar a jako hlavní chod hovězí maso s bramborami (maso bylo z vývaru) anebo právě kuře.
Kačka toho měla plné zuby, ale její rodiče byli spokojeni - na takovém jídle přece vyrostli. Jejich dcera to zčásti chápala, ale taky nerozuměla tomu, že se její rodiče nesnaží.
Tak to bylo se vším - ona chtěla bojovat, měnit, vztekala se na politiky, na to, co se děje na světě... Rodiče to nechávalo chladné - pravděpodobně proto, že už se smířili s tím, že všechno, co dělají, je jednotvárné a monotónní a jakékoliv pokusy o zpestření a zlepšení života jsou marné. „Prostě stíny socialismu,“ zamumlala si pro sebe Kateřina a zakousla se do kuřete.
O autorovi| ALICJA WANTULA, Autorce je 15 let, studuje na ZPSM Karola Szymanowskiego, Katowice
