A netvrdí to o něm ani jeho životopisná kniha.
Jeho texty nejsou žádný underground, ale Štaidlovo solidní, poeticky lehké psaní pro někdejší první garnituru zpěváků poznamenalo nejednu generaci populární hudby. Rodinná anamnéza věštila potíže - z otce podnikatele se po únoru 1948 rázem stal dělník a později taxikář. Jiřímu nebylo slovesné nadání nic platné - na FAMU se nedostal a začínal jako dělník v Motorletu, později vybíral poštu ze schránek. Ale psal, potkal se s muzikanty, prosadil se jako textař. Sedmatřicet let po jeho smrti zná texty písní, jež napsal (namátkou: Padá hvězda, Tam za vodou v rákosí, Loudá se půlměsíc, Roň slzy, Ptačí nářečí, Hvězda na vrbě, Pošli to dál, Svatovítský chrám, Můj Otčenáš, Plakalo baby), každé malé dítě, a ty, co nezná, jsou možná ještě lepší. Zůstaly v povědomí nejen proto, že je omílají po všechna léta v rádiích a že zpěváci, jimž je psal na míru, Gott, Pilarová, Matuška, Hála, Zelenková, Spálený, Neckář, Přenosilová, jsou stále ještě slyšet.
Že mají smysl a zásadní kvalitu i dnes, může si ověřit čtenář knihy Jaroslava Kříženeckého Jiří Štaidl, kterou vydalo nakladatelství XYZ. Uvádí jich plnou stovku. Jsou výmluvným dokladem talentu Jiřího Štaidla a také trendů a souvislostí v české populární hudbě druhé poloviny minulého století. Jiří Štaidl byl u všeho, co se v té době v oboru dělo, našel, po Jiřím Suchém snad nejvýstižněji, český ekvivalent pro světové hity, zásadním způsobem nasměroval začínajícího Karla Gotta, vedl jedno z populárních divadel malých forem - Apollo.
Čtyři povídky jako bonus Patřil, podobně jako jeho mladší bratr Ladislav, k tehdejší „zlaté mládeži“, někdy až nadmíru užíval života, byl, jak dosvědčují kamarádi a kolegové, „holkař“, rozbíjel silná auta, riskoval a jako by tušil, že má vyměřenu jen „krátkou svíčku“, žil život překotný a intenzivní.
V knize to vše autor popisuje chronologicky, klidně a bez emocí, třebaže nezapře sympatie k objektu svého zájmu. Texty písní a diskografie jsou očekávaným bonusem. Navíc však v knížce najdeme čtyři svěží povídky, jež Štaidl uveřejnil v letech 1964 až 1969, a také reportáž, na kterou se vypravil v roce 1969, když jeho přítelkyně Hana Mašková poprvé vystoupila v lední revui Holiday On Ice. Asi ho moc nenadchla (ta revue), ale inspirovala k provokativní otázce:
„Představuji si tento program ve spojení s naším Černým divadlem, s Radokovým polyekranem, choreografickou nápaditostí Luboše Ogouna a se všemi krasobruslařskými jmény, která jsme dali světu k dispozici. A najednou je tu neodbytná myšlenka, či spíše otázka: proč po světě nejezdí jedna československá revue? Kolik lidí by mohla ročně banka vybavit dolary při cestě na Západ ze zisku takového podniku!...“ V době devizových příslibů si s ironií odpověděl: „Nejspíš proto, že v bance v Praze Na Příkopech je valut habaděj...“
Jaroslav Kříženecký: Jiří Štaidl
Nakladatelství XYZ, 2010, 384 stran
