Získala přezdívku „nejslavnější vdova“. Už rok se jejím osobním životem zabývají bulvární i seriózní média. Vendula Svobodová, jejíž manžel spáchal loni 28. ledna sebevraždu, by si ale spíš zasloužila titul „štvanec roku“. Blesk a kol. pseudomorálně hlídají, jak se matka malého syna Jakuba chová, a vždy jsou připraveni ji pokárat. „Vendula Svobodová: Místo smutku divoký mejdan!“ hlásal například v listopadu na titulní stránce náš hlavní bulvární deník. Podobně se rozhořčil, když zakladatelka nadačního fondu Kapka naděje měsíc po manželově smrti fotila novou kolekci šatů módní návrhářky Taťány Kovaříkové. Prý tím „šokovala“.
Pozitivním mediálním vzorem se naopak v posledních měsících stala Radmila Haničincová. Blesk s pochopením píše o Haničincově urně a o tom, jak vdova truchlí („Stále ho hledám“), magazín MF Dnes přináší dva měsíce po hercově smrti rozhovor s názvem „Slzy pro Petra Haničince“, jehož polovinu vdova proplakala a čtenářům sdělila, že „Můj život byl Petr, byla jsem šťastná“.
Truchlící pozůstalí přitahují pozornost některých médií, protože věří, že „emoce prodávají“. A tak nejčtenější seriózní deník MF Dnes přinesl na titulní straně 4. ledna fotku s detailním záběrem na tvář zoufalého herce Ladislava Freje v objetí s dcerou na pohřbu jeho ženy Věry Galatíkové.
Předpoklad, že vdova zahalená do smutečních rób se bude denně svíjet na hrobu svého mrtvého manžela, se netýká jen Čechů.
Stejně se přistupuje k ženám i ve Spojených státech, kde je jinak skoro faux-pas podržet tamním emancipovaným ženám dveře. Jak upozorňuje autorka knihy The Terror Dream Susan Faludiová, vdovy po hrdinech z 11. září jsou americkou veřejností vnímány jako „perfektní panny smutku“. Když začala jedna z nich, vdova po uhořelém hasiči Charlene Fioreová, tři roky po útoku na newyorská dvojčata s někým chodit, narazila na nelibost veřejnosti. „Lidé vás chtějí mít takovou, jakou si vás stvořili. A nechtějí, abyste se někam posunula,“ řekla Charlene v knize. Podobný odpor vzbudila před lety Jackie Kennedyová, „tvář truchlícího národa“, jak ji přezdila americká média, když si pět let po zavraždění manžela vzala boháče Aristotela Onassise.
Americká veřejnost má ale i příklady typu paní Haničincové. Spisovatelka Joan Didionová ve své divadelní hře The Year of Magical Thinking popisuje, jak se jí po smrti manžela zhroutil svět – devět měsíců po jeho odchodu nebyla schopna pomalu si ani dojít nakoupit. „Stalo se to 3. prosince 2003. Možná vám to přijde už pěkně dávno. Ano, pokud se to nestane zrovna vám.“
Podobnou zoufalou reakcí jako paní Didionová trpí podle výzkumu psychologa Georgeho A. Bonanna z Kolumbijské univerzity 10–15 % pozůstalých. Dobrá polovina se ale naopak otřepe poměrně rychle. „Člověk v sobě má zakódovanou velkou odolnost. Dlouhou dobu jsme přežívali jako kočovníci a v takovém životě nezbývalo mnoho místa na truchlení,“ míní psycholog.
Bohužel i moderní věda vydatné oplakávání zesnulého partnera podporovala. Americká psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová totiž od 60. let úspěšně razila názor, že člověk má pro svůj duševní klid truchlit co nejdéle, tedy projít všemi fázemi smutku od odmítnutí situace až po její přijetí. Současné výzkumy ale její závěry radikálně popírají: lidé, kteří trpěli těžkou depresí půl roku po smrti blízkého člověka, jí trpí i za čtyři roky. Ti, jejichž smutek byl za půl roku na nižší úrovni, se po 18 měsících (potažmo čtyřech letech) cítili mnohem lépe.
Truchlení je jen společenským zvykem, jehož tíži vždy nesly více ženy než muži. Sexistický přístup (ach, ta nebožačka, co si bez chlapa počne) platí i v 21. století, kdy máme za sebou sexuální revoluci a gayové uzavírají opulentní sňatky. Novináři se zcela samozřejmě ptají vdovy Svobodové, zda bude držet „rok smutku“. Situace ne nepodobná té, kdy vdova Scarlett O’Harová z knihy Margaret Mitchellové Jih proti Severu šla na dobročinném bazaru k naprostému pobouření všech ostatních tančit s mužem svého života Rhettem Butlerem. A to se psala šedesátá léta 19. století a začínala válka proti otrokářům.
