130 let

Vyprávění jako paměť času

Česko

Teorie vyprávění je ve světě oblíbenou univerzitní disciplínou s dobře postavenými základy. V literární teorii je však někdy důležité vymezit rámce tématu. Tomáš Kubíček je formuluje tak, že naratologie „pronikla do podhoubí snad všech myslitelných disciplín (do literární a filmové vědy, teatrologie, historiografie, ale například i do ekonomie, matematiky a teorie práva), ... které si díky jejímu vlivu uvědomily působení principů spojování událostí (dat) do podoby (komunikovatelné) struktury, která získává zřetelné příběhové rysy a která nám v důsledku pomáhá pochopit skutečnost i náš vztah k ní“. Anebo volněji a trochu jinak s Paulem Ricoeurem - příběh je způsob, jakým jsme schopni uchopit v paměti čas písma, hlasu a obrazu, ale i směny, provinění a trestu.

Tyto rámce zkoumá Kubíček v klikatých dějinách naratologie, v pojmu nespolehlivého vypravěče a zejména ve vztahu fikčního světa a vyprávění, jenž tvoří teoretickou oporu jeho uvažování. To ostatní je otázka technik vyprávění a typů vypravěče, která je zajímavá pro odborníka - ontologický základ je však důležitý pro každého lovce paměti času.

Jako příslušník třetí generace českého strukturalismu (Jedličková, Fořt, Sládek) navazuje Kubíček na Lubomíra Doležela, Miroslava Červenku a Milana Jankoviče (a z komunikačního hlediska na Františka Mika). V teoretickém, kriticky reflektovaném průsečíku světa textu, světa v textu a textu ve světě se uzavírá historický oblouk českého strukturalismu a v tom spočívá generační vědecký étos Kubíčkovy práce.

Vypravěč. Kategorie

Tomáš Kubíček Vydalo nakladatelství Host, Brno 2007, 239 stran.

Autor: