Seděl jsem na jevišti divadla Minor pod reflektory, takže jsem do sálu neviděl. To mi vadilo, protože podle složení publika řídívám svoji řeč. Tu jsem čekal slabou účast a starší publikum. Poznal jsem už na několika besedách, že to naše slavné téma číslo 1968 mládež a studentstvo, pro něž se to dělá, moc nezajímá. Přicházejí pamětníci, aby si spíš povyprávěli, než poslechli, jak to bylo přesně (smích).
Tento večer řídil Jiří Pehe, jenž si připravil několik hlavních otázek, a my na ně měli po řadě odpovídat. První otázka byla, jak bývá: Jaký význam dneska dáváme tomu jevu zvanému pražské jaro 1968. Já (budu tu mluvit jen za sebe) jsem řekl, že to byla událost velice úspěšná: když pomineme, jak dopadla u nás. Protože hlavní poučení o komunismu a o Sovětském svazu přinesla intelektuální Evropě, pořád naladěné levicově. Tak to v dějinách je: každá revoluce, ať dopadne jakkoliv, přispěje k poučení a k vývoji ostatní Evropy, vezměme to od Cromwella 1650 po Maďarsko 1956.
Další otázku si nepamatuju. Každý z nás si vybral nějakou svou. Potom měla být diskuse. A když se rozžalo v sále, divil jsem se: byl plný mladých lidí. Tenhle večer se tedy Michaelu Marchovi, řediteli festivalu, povedl. Já jsem na jiných akcích nebyl, protože mě spisovatelstvo tělesně nijak neláká, ale nemám pravdu: To dělá atmosféru, vztahy... Otázky publika byly zčásti zdvořilostní a zčásti takové jako všude: kdo jsme co a jak tenkrát. V tomto žánru nejlíp mluvil Arnošt Lustig a A. J. Liehm: ti umějí představovat veřejně spisovatele pro čtenáře. Mne zaujala otázka jednoho muže, trochu nesrozumitelná: Za komunismu jsme to a to nesměli, tím a tím jsme trpěli: čím trpíme dnes? Hned jsem se jí chytl, protože odpověď mám zlostně připravenou už dávno. Řekl jsem asi toto: Dneska můžeme všecko, ale nic nemá účinek. Svobodou ztratilo slovo váhu.
Ať tedy v tomto sále řeknete cokoliv, nikomu a ničemu to nebude vadit. O čemkoliv bychom se tu všichni domluvili, nedosáhneme ničeho. Protože všecko jde jinudy. Všichni dohromady nemáte dost peněz na to, abyste například dosáhli zrušení reklamních tabulí podél silnic nebo aby přestali kácet aleje kvůli autům. Literatura? Ta dnes může působit na člověka, ne na režim a stát. - Souhlasili.
Čekal jsem jednu otázku, a teď ani nevím, jestli tam padla, ale já jsem si odpověď na ni někam vmontoval. Slyšel jsem tu otázku mockrát: Jestli jsme tehdy neudělali chybu a zda to nebyla cizí lstivá hra, že jsme v kritice režimu šli tak daleko. Zda by pomalejší vývoj nebyl lepší. Na to je odpověď, že už vůbec nešlo o to, co reformisté původně mínili: stranická věc se proměnila v občanskou. Ten tzv. obrodný proces byl, jako když člověk s hlavou pod vodou ji zvedne, aby se nadechl. Ne, necítím vinu, o níž mi říkali na estébé. Jestliže národ je živá bytost, tedy se tak jako jedinec má v určité chvíli chovat podle svého kultivovaného instinktu a jednat bez ohledu na neznámé následky. Nedosáhne-li toho, po čem touží, aspoň potvrdí svou postavu a povahu.
Myslím tedy, že ji má. Otázka dnešní: co dělat?
***
Jestliže národ je živá bytost, tedy se tak jako jedinec má v určité chvíli chovat podle svého kultivovaného instinktu a jednat bez ohledu na neznámé následky
